Starý muž, žijící takřka v naprosté osamělosti na nevelkém, zapomenutém ostrůvku v severním Švédsku, daleko od civilizace a jejích moderních výdobytků, jen s hluchým psem, starou kočkou a ptáky, kteří občas zavítají k jeho domku při hledání potravy. Je zima a záliv, oddělující ostrov od pevniny, je v tuto roční dobu zamrzlý, což ovšem starci nijak nebrání v dodržování každodenního rituálu, spočívajícího v ranní mořské koupeli – jen si teď nejdřív musí vysekat díru v ledu. Jinak toho o tomto podivínském ostrovním obyvateli příliš nevíme, snad jen to, že jeho útěk do dobrovolného vyhnanství byl zapříčiněn nějakou tragickou událostí během jeho kariéry chirurga. Co se tenkrát před lety konkrétně stalo, že se životní dráha Fredrika Welina, slibující zajištěnou a pohodlnou existenci, tak náhle a radikálně změnila a nabrala směr, na jehož konci je toto v osamělosti prožívané čekání na smrt? Příběh plyne pomalu a rozvážně, nic nenasvědčuje tomu, že by snad tato podivná idyla měla být něčím narušena či dokonce obrácena vzhůru nohama.
Ve starcově mysli však dřímá ještě jedna vzpomínka, zasutá pod nánosem času a také pod neochotou vracet se k ní, neboť by to znamenalo přiznat se k podlému a nečestnému skutku vůči dávné lásce, resp. pitvat se v pocitech, jimž dodnes sám nerozumí a hledat odpovědi na otázky, které možná žádné uspokojivé vysvětlení ani nemají. To vše se radikálně mění, když jednoho dne na zamrzlé zátoce před svým ostrovem spatří neznámou postavu, o níž je však vzápětí mimo jakoukoliv pochybnost přesvědčen, že to nemůže být nikdo jiný než ona...
Čas v tu chvíli jako by přestal být oním přesným a neúplatným odměřovatelem našeho života, protože samotná jeho existence je náhle vystavena vážným pochybnostem. Není tomu ve skutečnosti tak, že prožíváme dva životy – jeden, který představují ručičky na ciferníku hodin a jenž je námi považován za ten jediný a skutečný, pouze však do té doby, než si ve chvíli jakéhosi náhlého prozření uvědomíme, že minulost a budoucnost jsou jen abstraktní pojmy a že vlastně zažíváme věčnou přítomnost? Při četbě Italských bot jsem si v jednu chvíli vzpomněl na scénu z filmu Romance pro křídlovku, kde je tato relativita času vyjádřena obzvlášť intenzivně – v jedné vesnici se po mnoha letech setkávají dva muži, kteří tu kdysi usilovali o přízeň jisté dívky a byli tudíž soky. Nyní je všechno jinak – dívka je dávno mrtvá a po starém nepřátelství je veta. Dokonce víc než to – oba muži se vydávají k místu, kde se tenkrát vše odehrávalo, k náměstíčku, na kterém stál kolotoč a když reflektor traktoru ozáří starou zeď, zarostlou kopřivami a vedle ní pěšinu, vedoucí k nedaleké řece, uvědomí si, že se tu vůbec nic nezměnilo. Kulisy, v nichž se odehrával příběh jejich lásky a vzájemného soupeření, zůstaly stejné, jen oni dva jsou již jinými lidmi. Nocí se nese hlas trubky, přesně jako tenkrát – je to pocta mrtvé dívce i vyjádření možná ne racionálně popsatelné, ale přesto neochvějné jistoty, že čas, stárnutí a smrt jsou sice nutnými, ale vposledku jen nepodstatnými detaily na naší cestě k věčnosti...
Variací na toto téma se v literatuře vyskytuje bezpočet (Hledání ztraceného času Marcela Prousta patří zřejmě k nejznámějším), málokdy se však podaří dát této myšlence tak silný výraz, jako to dokázal autor Italských bot. Často jsem si při četbě říkal, jestli si Henning Mankell nenabral příliš velké sousto, resp. zda bude schopen jej strávit, až přijde v závěru románu na lámání chleba a čtenář bude právem žádat dezert v podobě dobře zvládnutého vyústění příběhu. Snad se neprohřeším proti zásadám recenzování, když řeknu, že mé obavy byly liché a že švédský autor zdárně prošel všemi úskalími, které při psaní knih s touto tématikou na spisovatele číhají takřka na každém kroku.
Hluboké úvahy o životě působí naprosto nenásilně, nostalgie je držena na uzdě ukázněnosti a všudypřítomný jemný melancholický podtón nejenže neruší, ale naopak umocňuje mimořádný zážitek z četby. Nemohu se též nezmínit o filigránsky zvládnutém literárním „řemesle“, s nímž autor dokáže oživit i naprosto banální scény – např. opuštěné noční nádražíčko je vykresleno takto:
„Zastavil jsem se tam, kde kdysi bývala železniční stanice, a utáhl jsem si šálu pevněji kolem krku. Byla zima, navíc začalo foukat. Zašel jsem na zpustlé nástupiště. Na zasněžené koleji stál jediný vagon, opuštěný jako býk ve svém stání. Ve slabém světle osamocené lampy jsem se pokusil přečíst starý jízdní řád, který visel na zdi stanice za rozbitým sklem. Podíval jsem se na hodinky. Za několik minut by tudy měl projíždět vlak směrem na jih. Čekal jsem a napadlo mě, že už se staly podivnější věci, než že by se ve tmě zjevil vlak duchů a následně zmizel za mostem přes zamrzlou řeku.
Žádný vlak však nedorazil. Nestalo se nic. Kdybych měl trochu sena, položil bych ho před osamocený vagon.“
Henning Mankell se nám ve svých Italských botách představuje jako literární tvůrce té nejvyšší úrovně a jsem přesvědčen, že žádný, kdo po této knize sáhne, nebude zklamán.
Autor: Jan Hofírek
