Režisér dokumentárních filmů a spisovatel Viliam Poltikovič se smrti nebojí. Bere ji jako úžasnou záležitost, jako vyvrcholení našeho života. Na toto téma připravil třináctidílný seriál Brána smrti. Letos vyšla stejnojmenná kniha, jejímž obsahem jsou informace z natáčení a také kompletní výpovědi účinkujících seriálu. Jak nahlíží Viliam Poltikovič na smrt, nám prozradil v rozhovoru, který se uskutečnil v červenci v rámci mezinárodního fóra MELTINGPOT v Ostravě.V jakém věku jste se začal hlouběji zabývat duchovnem?
Co si pamatuju, tak mě vždycky zajímalo, jak je to se světem, životem, Vesmírem. Prostě od malička.
V knize Brána smrti se píše, že můžeme ovlivnit svou smrt a také můžeme pomoct blízkým v posledních chvílích života. Jakým způsobem?
Svoji smrt můžeme ovlivnit rozhodně tím, jak žijeme, protože smrt je vyvrcholením našeho života, jeho uzavřením. Jak se říká: Jaký život, taková smrt. Tím, jak se chováme k druhým, ale i sami k sobě, ovlivňujeme, jakým způsobem odejdeme ze světa. Rozhodně můžeme blízkým napomoci tím, že jim projevíme svou účast, což nemusí být slovem, ale třeba jen přítomností, dotekem. Také tím, že jim poskytneme zázemí a dáme najevo, že si té chvilky vážíme a můžeme být přítomni při tak silném, intimním okamžiku. Mluvil jsem s lidmi, kteří často doprovázejí zemřelé. Ve chvíli, kdy se otevře jiná dimenze, se něco krásného přenese i na ně. Takže se často jedná o prožitek něčeho nepopsatelně krásného. Něčeho, co má v sobě bezmezný klid, úžasnou harmonii. Raymond Moody napsal knížku o takzvané sdílené smrti, a tam jdou zážitky ještě dál. Často se jedná o odborníky, zdravotnický nebo sociální personál. Když člověk zemře, tak nejen že se od těla oddělí jakási duchovní bytost, duše, ale stane se to, že je vezme s sebou. Oni svým vědomím taky opustí svá těla. Vnímají, jak opouštějí nejenom prostor, ale i město a planetu Zemi, vstupují do jakési jiné dimenze. Vnímají něco překrásného, co se slovy ani nedá vylíčit. Také to, jak zemřelého očekávají jeho blízcí, kteří odešli před ním, a jsou to nejenom lidé, ale i zvířata, která mu byla blízká. Vnímají to, jak se mu promítne celý život, jeho rekapitulace. Tam ten prostor není jako náš, třídimenzionální, takže život proběhne až do neuvěřitelných detailů celý znova. Zajímavé je hlavně to, že zemřelý ho vnímá očima těch, s nimiž život prožil. Vnímá, jak se k nim zachoval, co v těch lidech vyvolal svými činy, myšlenkami, emocemi.
Česká televize uvedla stejnojmenný dokumentární seriál, který jste sám režíroval. Jaká byla práce na seriálu a jaké na něj byly reakce?
Ta práce byla hezká. Já jsem se toho nejdřív trošku obával, protože to téma jsem pojal dost rozsáhle. Ale podařilo se to. Materiálu se natočilo daleko víc, než jsem potřeboval. Právě proto, že hodně hezkého se do seriálu nevešlo, vznikla i knížka. Reakce jsou pěkné, doteď je to vlastně na internetu ČT. Je tam rozsáhlá diskuse, která sama o sobě je velice zajímavá a příznivá. Spoustě lidem to pomohlo překlenout těžký okamžik svůj i blízkých a najít nějakou novou polohu, nový přístup. Vědomí kontinuity, která se zdá být víc než pravděpodobná, je osvobozující.
Co se podle vás stane s lidskou duší po smrti? Máte osobní zkušenost s životem po životě?
Nějaké zkušenosti mám, ale přesto jsem stále v tomto těle. Osobně jsem přesvědčený, že kontinuita tu je, že vědomí je nezávislé na hmotě, mozku, těle. Nějakým způsobem žije dál, přežívá. A není to jen můj názor, mluví pro to i zkušenosti sdílené smrti, dochází k tomu i řada respektovaných fyziků, astrofyziků, kvantových fyziků. Jsou pro to i jisté důkazy, jen současné paradigma to nechce přijmout. Toto pojetí není ještě přijato ve všeobecném vědomí lidí, ale jsem přesvědčen, že vědomí utváří náš život, tento Vesmír, a že je tím primárním.
Podnikl jste také cestu do Jižní Ameriky, kde jste se potkal se šamany. Měl jste možnost poznat, jak žijí?
Možnost jsem měl, i když jsem tam zase nebyl tak dlouho. Byly to dvě dvouměsíční cesty. Svět šamanů mě velice zaujal. Jejich výuka na šamana je dlouhá a náročná, ale stojí to za to, protože dosáhnou zvláštního vidění a poznání. Předtím se mi zdálo zvláštní, že by si člověk mohl povídat s rostlinami, že by ho učily. Šamani totiž považují rostliny za učitelky. Ty jim předávají moudrost, jak léčit, jak v nich objevit sílu, kdy je sbírat, jak je zpracovat. Dokážou zvládnout řadu nemocí, protože přímo rostliny samy jim říkají, která na co je a jak ji upravit, aby měla léčivý efekt.
Máte rozepsanou nějakou novou knihu?
Kdysi mi vyšla knížka Touha po absolutnu, z cest po Indii a ze setkání s Dalajlámou a se svatými muži, a teď jsem dostal nabídku ji znova vydat a doplnit, tak jsem to udělal.
Tento rozhovor si můžete pustit také v následujícím videu.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Lukáš Ston
Co si pamatuju, tak mě vždycky zajímalo, jak je to se světem, životem, Vesmírem. Prostě od malička.
V knize Brána smrti se píše, že můžeme ovlivnit svou smrt a také můžeme pomoct blízkým v posledních chvílích života. Jakým způsobem?
Svoji smrt můžeme ovlivnit rozhodně tím, jak žijeme, protože smrt je vyvrcholením našeho života, jeho uzavřením. Jak se říká: Jaký život, taková smrt. Tím, jak se chováme k druhým, ale i sami k sobě, ovlivňujeme, jakým způsobem odejdeme ze světa. Rozhodně můžeme blízkým napomoci tím, že jim projevíme svou účast, což nemusí být slovem, ale třeba jen přítomností, dotekem. Také tím, že jim poskytneme zázemí a dáme najevo, že si té chvilky vážíme a můžeme být přítomni při tak silném, intimním okamžiku. Mluvil jsem s lidmi, kteří často doprovázejí zemřelé. Ve chvíli, kdy se otevře jiná dimenze, se něco krásného přenese i na ně. Takže se často jedná o prožitek něčeho nepopsatelně krásného. Něčeho, co má v sobě bezmezný klid, úžasnou harmonii. Raymond Moody napsal knížku o takzvané sdílené smrti, a tam jdou zážitky ještě dál. Často se jedná o odborníky, zdravotnický nebo sociální personál. Když člověk zemře, tak nejen že se od těla oddělí jakási duchovní bytost, duše, ale stane se to, že je vezme s sebou. Oni svým vědomím taky opustí svá těla. Vnímají, jak opouštějí nejenom prostor, ale i město a planetu Zemi, vstupují do jakési jiné dimenze. Vnímají něco překrásného, co se slovy ani nedá vylíčit. Také to, jak zemřelého očekávají jeho blízcí, kteří odešli před ním, a jsou to nejenom lidé, ale i zvířata, která mu byla blízká. Vnímají to, jak se mu promítne celý život, jeho rekapitulace. Tam ten prostor není jako náš, třídimenzionální, takže život proběhne až do neuvěřitelných detailů celý znova. Zajímavé je hlavně to, že zemřelý ho vnímá očima těch, s nimiž život prožil. Vnímá, jak se k nim zachoval, co v těch lidech vyvolal svými činy, myšlenkami, emocemi.
Česká televize uvedla stejnojmenný dokumentární seriál, který jste sám režíroval. Jaká byla práce na seriálu a jaké na něj byly reakce?
Ta práce byla hezká. Já jsem se toho nejdřív trošku obával, protože to téma jsem pojal dost rozsáhle. Ale podařilo se to. Materiálu se natočilo daleko víc, než jsem potřeboval. Právě proto, že hodně hezkého se do seriálu nevešlo, vznikla i knížka. Reakce jsou pěkné, doteď je to vlastně na internetu ČT. Je tam rozsáhlá diskuse, která sama o sobě je velice zajímavá a příznivá. Spoustě lidem to pomohlo překlenout těžký okamžik svůj i blízkých a najít nějakou novou polohu, nový přístup. Vědomí kontinuity, která se zdá být víc než pravděpodobná, je osvobozující.
Co se podle vás stane s lidskou duší po smrti? Máte osobní zkušenost s životem po životě?
Nějaké zkušenosti mám, ale přesto jsem stále v tomto těle. Osobně jsem přesvědčený, že kontinuita tu je, že vědomí je nezávislé na hmotě, mozku, těle. Nějakým způsobem žije dál, přežívá. A není to jen můj názor, mluví pro to i zkušenosti sdílené smrti, dochází k tomu i řada respektovaných fyziků, astrofyziků, kvantových fyziků. Jsou pro to i jisté důkazy, jen současné paradigma to nechce přijmout. Toto pojetí není ještě přijato ve všeobecném vědomí lidí, ale jsem přesvědčen, že vědomí utváří náš život, tento Vesmír, a že je tím primárním.
Podnikl jste také cestu do Jižní Ameriky, kde jste se potkal se šamany. Měl jste možnost poznat, jak žijí?
Možnost jsem měl, i když jsem tam zase nebyl tak dlouho. Byly to dvě dvouměsíční cesty. Svět šamanů mě velice zaujal. Jejich výuka na šamana je dlouhá a náročná, ale stojí to za to, protože dosáhnou zvláštního vidění a poznání. Předtím se mi zdálo zvláštní, že by si člověk mohl povídat s rostlinami, že by ho učily. Šamani totiž považují rostliny za učitelky. Ty jim předávají moudrost, jak léčit, jak v nich objevit sílu, kdy je sbírat, jak je zpracovat. Dokážou zvládnout řadu nemocí, protože přímo rostliny samy jim říkají, která na co je a jak ji upravit, aby měla léčivý efekt.
Máte rozepsanou nějakou novou knihu?
Kdysi mi vyšla knížka Touha po absolutnu, z cest po Indii a ze setkání s Dalajlámou a se svatými muži, a teď jsem dostal nabídku ji znova vydat a doplnit, tak jsem to udělal.
Tento rozhovor si můžete pustit také v následujícím videu.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Lukáš Ston
