Jméno Vlastimil Vondruška se čtenářům spojí především s historickými romány, je však také autorem několika populárně-naučných knih. Již sedmkrát obdržel „Cenu čtenářů“ nakladatelství MOBA, dále získal Zlatou stuhu IBBY a cenu knihovníků SUK.Pokud by mne to napadlo, asi bych se začal věnovat psaní „na plný úvazek“ dříve. Literatura není činnost, u níž se dá předem vypočítat úspěch či neúspěch. Jako každá jiná umělecká tvorba je závislá nejen na tom, jak knihu napíšete, ale také na tom, zda ji čtenáři přijmou. To není vůbec snadná věc a záleží na podivné magii, kterou neumí nikdo racionálně vysvětlit. Když jsem psal první příběh s Oldřichem z Chlumu, o těchto věcech jsem nepřemýšlel. Psal jsem, pokud mohu použít jazyk renesance „podle svého svědomí a srdce“. Teprve s odstupem času jsem pochopil, že jsem asi našel cestu k tomu, abych si s čtenáři rozuměl.
V červnu vyjde již dvacátý titul s tímto hrdinou. Pokud byste měl tyto romány psát znovu od začátku, byly by stejné nebo lepší?
Vždycky se snažím psát, jak nejlépe umím. S časem však přicházejí určité zkušenosti. Pokud bych tedy psal znovu, lepší by knihy asi nebyly, ale vyvaroval bych se různých dětských nemocí. Své příběhy jsem původně nekoncipoval jako nekonečný seriál, proto jsem se nezamýšlel nad časovou kontinuitou. Stejně to nedělali ani autoři jiných velkých detektivů. Knihy této kategorie se nepíší v historickém sledu, ale na přeskáčku, podle toho, jakou zápletku zrovna hrdina řeší. Jenže mé knihy nejsou klasickými detektivkami, protože popisuji nejen život ve středověku, ale v druhém plánu i soukromý život hrdinů. Teprve po vydání pátého nebo šestého dílu jsem si tohle uvědomil, když jsem od pozorných čtenářů (ale hlavně čtenářek) začal dostávat dotazy, jako to s Oldřichem z Chlumu je a v jakém pořadí se příběhy vlastně odehrávají. A tak jsem musel, chtě nechtě, začít sledovat i časovou osu.
Takže Oldřich z Chlumu, byť je to hrdina literární, má už svůj životopis?
Pochopitelně, bez toho by nešlo napsat tolik pokračování. Postupně jsem vybudoval svět Oldřicha z Chlumu a výsledkem toho úsilí je kniha, která k jeho výročí právě vychází. Jmenuje se Oldřich z Chlumu – román a skutečnost. Jsou v ní čtyři příběhy, které se do detektivních románů nevešly, a které objasňují neznámá místa jeho života. Je tam rovněž časová osa jeho životních osudů, hypotetické pořadí příběhů a řada zajímavostí (např. jak pracovat v románech s historickými prameny). Navíc jsem poodhalil zákulisí cesty, po níž jsem se k psaní dostal.
Po úspěšné Přemyslovské epopeji jste se pustil do další série knih, které zachycují dobu husitskou. Inspiroval jste se dílem Aloise Jiráska?
Žádné dílo nemůže vybočit z duchovního klimatu své doby. Když psal Alois Jirásek své skvostné knihy, reflektoval boj českého národa o svou emancipaci. Já je píši v době, kdy už český národ svůj stát má. To ovšem neznamená, že můžeme usnout na vavřínech. Právě naopak, národní étos, který zaznívá z celého Jiráskova díla, zní určitě i v mých románech, jen jinak. I já reflektuji svou dobu, a proto se zamýšlím nad tím, jaký význam má vlastenectví dnes, jaký odkaz nám naši předkové zanechali pro moderní politiku. A samozřejmě hledám odpovědi i na to, jaké morální hodnoty naši předkové ctili a my na ně tak trochu k vlastní škodě zapomínáme. Husitství je z hlediska historického vnímání hodně kontroverzní dobou a mou velikou ambicí je položit literární základ k lepšímu pochopení těch časů. Husitům můžeme mnoho věcí vyčítat (ale jejich katolickým protivníkům rovněž), musíme však pochopit, že oni svůj boj ve své podstatě vyhráli. A dějiny píší vítězové. Může to znít příliš pragmaticky, třeba i brutálně, ale je to fakt. Neuznat to je naivní.
Kde sbíráte materiály k popisu dějin husitství?
Moderní historici udělali většinu práce za mě. Bohužel závěry jejich bádání se jen minimálně promítají do výuky ve školách, kde stále přetrvává tradiční výklad (právě v duchu Aloise Jiráska a bohužel i Zdeňka Nejedlého). Aby byla má Husitská epopej nejen autentická, ale i zajímavá, sáhl jsem navíc ke všem dostupným kronikám té doby, cituji (i když v moderní stylizaci) náboženské polemiky, dopisy a listiny.
Asi je na takovou otázku nejspíše brzy, přesto ji položím. Na jakou historickou ságu se chystáte, až dopíšete Husitskou epopej?
Kupodivu není to brzy, protože mě stejnou otázkou trápí čtenáři na besedách v knihovnách i na facebooku. Většinu zajímá, proč jsem přeskočil lucemburskou dobu a zda se k ní pak vrátím. Přiznám se, že mne Karel IV. jako historická osobnost příliš nepřesvědčil. Neumím se s ním duchovně ztotožnit, protože určitě nebyl Největším Čechem, jak ho někdy média titulují (historici obvykle nikoli!). I on je, stejně jako husité, produktem zkreslení, které má na svědomí ideologie posledních dvou století. Ale tuhle polemiku tady vést nechci. Prostě mne doba Karla IV. literárně nezajímá. Ale možná zkusím napsat košatý příběh z časů Jana Lucemburského, jehož těžištěm bude několik významných šlechtických rodů. Byla to doba klasického rytířství a myslím, že by to mohlo být čtení nejen dobrodružné, ale i inspirativní (principy rytířství nám totiž dnes chybí).
Kdybyste si mohl vybrat dobu, století, ve kterém byste chtěl žít, na které by padla vaše volba a proč?
Ještě před dvěma lety jsem novinářům na podobnou otázku odpovídal, že bych rád žil ve středověku, konkrétně v časech posledních Přemyslovců. Jenže s šedinami získává člověk nadhled, a proto dnes odpovím jinak. Doba, v níž člověk žije, je totiž jen kulisa, která skýtá více či méně hmotných a duchovních statků. Ale bez ohledu na kulisy lze na tomto jevišti hrát poctivě či špatně. Pro mne není ani tak důležité, co mne obklopuje, ale s jakými lidmi se setkávám a komunikuji. Život mi dal skvělou manželku, syna, vnoučata. Proto je mi jedno, v jaké době bych žil, pokud by se mnou byli i mí blízcí.
Při setkání s čtenáři plníte do posledního volného místa sály knihoven a prodejny knihkupectví. Lidé doslova hltají vaše vyprávění o historii. Co je na vašem pojetí dějin tak atraktivního, že přitahuje tolik lidí?
Lidé, alespoň někteří, touží věřit ve spravedlnost, lásku, obyčejné lidské štěstí. To je moje pojetí dějin. Historie není totiž jen popisem skutků velikánů. Ostatně, ani náš život přece nepostihuje to, co dělají politici. A ve středověku to bylo stejné. Kromě panovníků tu přece žili lidé se svými ctnostmi a nectnostmi, a všichni usilovali o své místo na slunci. A osobní rozměr mají i životy panovníků. Moji Přemyslovci nejsou učebnicové figuríny bez lidských slabostí.Právě lidská dimenze je to, co dělá dějiny tak zajímavé, protože prostřednictvím historie si můžeme odpovídat na palčivé otázky, které trápí nás. Historie je nepochybně největší učebnicí života.
Psát tak rozsáhlé historické ságy je nepochybně časově náročné. Jak trávíte volný čas, pokud vám vůbec nějaký zbývá?
V dnešní době se vžilo přesvědčení, že život se má dělit na práci a volný čas. Hejna odborníků se živí teoriemi, jak využívat volný čas, spousty grantů se plýtvají na to, aby se lidem takzvaný volný čas zaplnil. Ve středověku to bylo jinak. Lidé pracovali, aby přežili. Aby uživili sebe a svou rodinu, aby udrželi majetek a ten aby případně rozhojnili a předali svým dětem. A pokud zbyl čas, bavili se. Život se nedělil na obtěžující práci a opěvovaný volný čas, lidé prostě žili. A věřte tomu nebo ne, právě proto byli spokojení. Stejně to dělám i já. Pro mne je psaní práce i zábava. A když zrovna nepíšu, věnuji se ženě, psu, své zahradě, knížkám, které mám rád, studuji nebo prostě jen sedím a přemýšlím. Jen výjimečně se dívám na televizní programy (většinou je to ale ztráta času). A naprosto se nezamýšlím nad tím, co z toho je práce a co volný čas. Prostě žiji.
Text: Nakladatelství MOBA, Kateřina Žídková
Foto: Archiv autora
