Ian Morris dal své knize (K čemu je dobrá válka?)provokativní a takřka šokující název zajisté úmyslně. Odpověď se zdá být nasnadě – války jsou koncentrované a možná absolutní zlo, protože se v nich v masovém měřítku zabíjejí lidé a ničí materiální hodnoty, takže hledat na nich něco dobrého je přinejmenším protimluv. Když se však na celou věc podíváme realisticky, je hned jasné, že představa všeobecného odzbrojení a světa bez válek je sice pěkná, ale veskrze utopistická. Takže ano – díky závodům ve zbrojení a bohužel i válkám se technologicky posunuje lidstvo dopředu mnohem rychleji. Což ovšem v žádném případě neznamená, že tento trend je něčím, co by nás mělo nechávat klidnými nebo dokonce vést k úvaze, že války jsou vlastně dobré. Ostatně ani autor ve své knize toto nikde netvrdí a všímá si toliko nepřímých pozitiv, která války (samy o sobě špatné) přinášejí. Mám za to, že i takovéto čistě teoretické zkoumání ze sebe nemůže úplně smýt odér jisté iracionální morbidnosti, ale ať už je důvod, proč se na tuto „šikmou plochu“ vydal, jakýkoli, faktem je, že Ian Morris před námi vykreslil monumentální obraz lidských „válečných“ dějin, přičemž šíře jeho záběru je vskutku obdivuhodná.
Výše uvedenému tématu blahodárného dopadu válečných příprav i samotných válek na posun lidstva k novým ekonomicko-technologickým horizontům se kniha věnuje toliko okrajově – autor má za to, že toto je nepopiratelným faktem, takže svou pozornost upírá jinam. Dá se říct, že centrem jeho zájmu jsou politicko-sociologické důsledky válčení, v nichž hledá a nalézá též mnohá pozitiva. Za tímto účelem podniká rozsáhlá historická expozé, v nichž se snaží najít důkazy pro své ústřední tvrzení, podle nějž se po každé válce (rozumí se jí větší, zásadní konflikt) mění struktura společnosti ve prospěch těch, kdo usilují o to, aby již k válkám nedocházelo. Domnívám se, že tato teorie je diskutabilní a jako příklad její nekonzistence bych uvedl dvě židovská povstání proti Římanům. Těžko lze uvěřit tomu, že by se politicko-sociální status židovské společnosti po válečných událostech z let 66 – 70 n. l. změnil natolik, že by Bar-Kochbova revoluce o šedesát let později měla odlišné příčiny. Rovněž tak se můžeme ptát, proč po strašlivé 1. světové válce vzápětí následovala další a ještě horší. Je pravda, že ke 3. světové válce už (či zatím) nedošlo, zde je ovšem důvod evidentně jiný.
Ví o něm i Ian Morris a pokládá jej za další pozitivum, jež můžeme válkám přičíst. Jde o to, že každá válka se vede modernějšími zbraněmi než ta předchozí, takže z logiky věci vyplývá, že jednou se dosáhne takové ničivé účinnosti zbrojních arzenálů, že válka již nebude možná. Každá strana si totiž lehce spočítá, že v takovémto konfliktu budou i případní vítězové poraženými – jaký prospěch může totiž mít někdo z toho, že je pánem nad totálně zničenou planetou? Tuto šťastnou dobu prožíváme de facto dnes, kdy „zbraně posledního soudu“ jsou natolik odstrašujícím faktorem, že nejspíše nebudou nikdy použity. Myslím si, že tyto pasáže, kdy se z více či méně vzdálené minulosti vracíme do současnosti, jsou v knize nejzajímavější. Autor se mimo jiné zamýšlí nad tím, proč se v jaderném věku stále vyrábějí a zdokonalují i konvenční zbraně, zda je možná omezená atomová válka apod.
K čemu je dobrá válka? je knihou v pozitivním smyslu slova kontroverzní. V dnešní době, kdy se opět haraší zbraněmi, by si ji měli přečíst především naši politici, vojenští představitelé a novináři, kteří vydávají silácká prohlášení, aniž si přitom uvědomují, co je ve skutečnosti v sázce. Válečná protiruská rétorika, spojená s patolízalstvím vůči USA, je v okamžiku, kdy si porovnáme zbrojní výdaje obou zemí (50 mld. dolarů ročně v případě Ruska vs. 650 mld. dolarů na straně Spojených států) vysloveně směšná. Kniha Iana Morrise je v každém případě rozsáhlým a cenným zdrojem informací pro všechny, kdo nechtějí být pasivními konzumenty mainstreamové propagandy.
Autor: Jan Hofírek
