V době, kdy psal knihu Život naživo, občas kvůli jistým starozákonním výrokům nahlédl do bible a později zjistil, že jméno Adam znamená v překladu život a Eva živá nebo živoucí, prožívaná. Propojení obou jmen ho inspirovalo k tomu, aby knihu pojmenoval právě takto.Má život smysl?
Život čeká na naše rozhodnutí, jaký význam mu přiřadíme. A o tom je, alespoň doufám, i moje kniha.
Jak vlastně vznikala?
Je sestavená z reálně prožitých lidských příběhů, u nichž jsem byl osobně přítomen. Velmi často pracuji s lidmi, kteří se potýkají s rakovinou, a mnohdy i s lidmi, kteří jsou po absolvování chemoterapií, radioterapií a různých operací propouštěni z nemocnice domů zemřít. U smrtelně nemocných je nezbytné změnit úplně všechno. Nejenom jejich přístup k vnějšímu světu, ale hlavně k sobě samému. Pokud tedy zbývá čas, jestliže člověka nezahltí metastázy a dá se s ním s určitou nadějí pracovat. Je možné, že to zvládne a překoná svůj vlastní stín, který je případně z myšlenky, že rakovina je nutně smrtelná. S tímto názorem nesouhlasím, protože rakovina podle mého názoru bezodkladně smrtelná není. Ale překonat ji, to vyžaduje maximální odvahu, soustředěnost a stoprocentní nasazení. Protože když chci žít, je žádoucí život projevit. Okolnosti mého vlastního života mě dostatečně poučily o tom, že na život se nečeká. Máme ho tvořit v každém okamžiku s maximálním úsilím a s jasným úmyslem být existenci zdrojem. Z vlažného a polovičatého přístupu, který vždy žádá nápovědu, jak žít, jak se rozhodnout a co udělat, přichází často zmatek a zklamání. Nerozhodnost a odevzdanost mnohých z nás v sobě ukrývají strach a dluh vůči životu, který pak budeme muset v budoucnosti drazesplácet.
A co když už někdo nechce žít?
Jestliže někdo nechce žít, nemá cenu ho přemlouvat. To jsem zaléta praxe několikrát poznal. Naslouchám druhým a respektuji jejich názory i důvody jejich rozhodnutí, zda chtějí žít, nebo zemřít. Je to ryzí volba každého z nás. Mohu být přítomen a pomáhat, nikoli zachraňovat. Záchrana není žádné řešení, protože
odebírá samostatnost, možnost svobodně jednat a rozhodovat se. Odstraňuje překážky z cesty právě tomu, kdo měl vykonáním této zkoušky zesílit. Naštěstí v poslední době přibývá případů překonání sebe sama, a to z jasného úmyslu projevit život. Pomoc je zcela něco jiného. Ostatně rozdílu mezi pomocí a záchranou jsem věnoval i jednu kapitolu v knize Život naživo.
Daří se vám tedy vážně nemocné přesvědčovat, aby svůj boj nevzdávali předčasně?
Nepřesvědčuji, ale motivuji. Každý pokrok musíte zaznamenat a využít ho ve směru uzdravení. Rád říkám, že spočívá v použití lásky, a to především lásky k této těžké nemoci. Rakoviny se většinou bojíme, protože si myslíme, že je všemu konec. Lidé, kteří se z toho ovšem dostanou, zjistí, že sice nastal konec, ale určitého druhu myšlení nebo také zvyků, lépe řečeno zlozvyků. Kdo tyto těžké chvíle překonal, se po vyléčení zcela změnil. To je moje osobní zkušenost. Je z něj zcela jiný člověk. A to mě baví a naplňuje. Je to totiž jistý druh kumštu, který k vyjádření využívá přímo život.
Knihu Život naživo jste doprovodil vlastními ilustracemi.
Chtěl jsem, aby ilustrace tvořily pozadí příběhů, podobně jakotomu je u hudby k filmu. Snad se mi to podařilo.
Jste tedy spíš léčitel, anebo výtvarník?
Mně se spíš líbí slovo člověčina. V obou ohledech se považuji za spolupracujícího se životem. I proto má kniha název Život naživo. Jako kumštýř sice něco s nemocnými lidmi tvořím, ale je to taková neviditelná vnitřní tvorba. Aby se člověk dostal z nějaké nemoci či těžké životní situace, je třeba, aby se vrátil do neviditelna. To je náš domov, ze kterého všichni pocházíme. My lidé jsme míšenci viditelna s neviditelnem. Věci, které jsou posvátné povahy, jsou většinou neviditelné a obklopené pradávným tajemstvím. Pro ně
nenajdete nikdy důkaz. Jak chcete hledat důkazy pro existenci Boha, pro lásku, pro svobodu?
Kolik podle vás váží taková svoboda?
Nebo jak velká je láska? To se přece cítí a nedá dokázat. To je neviditelné. Neviditelnost je náš skutečný svět. Vždyť většinu času trávíme v neviditelnu – když přemýšlíme nebo se na něco těšíme, když se milujeme. Jsou to úrovně, kam se tělo nedostane, vůbec nemá šanci, protože pro tyto roviny nebylo stvořeno. To je hlavní svět, do kterého se tím, co nazýváme smrtí, vracíme. Že jsme v tomto těle, je jen chvilka, která může být krásná. Neviditelnost touží po tom, aby se projevila. Pokud tuto rovnováhu neviditelna s viditelnem objevíme, je vyhráno, neboť tím najdeme svůj střed neboli sebevědomí. Vymyslel jsem si pro tuto skutečnost osobní příklad: 1+1=1. Když neviditelno propojíme dohromady s viditelnem,
vznikne něco třetího, jedinečného, co jedničky v součtu umocní. Takže u úspěšné léčby čehokoli je důležité dělat to, co lékaři dělají zvnějšku, ale zároveň je nutné na to jít i duchem, respektive citem, prožíváním. Pokud je ještě čas.
Věříte v Boha?
Snad mohu říci společně s C. G. Jungem a dalšími, že o němvím. Lze Ho zahlédnout prakticky v každé činnosti života. Na to nemusím studovat, být věřícím nebo chodit na pobožnosti do kostela, protože chrámem je pro mě celá planeta, vesmír s galaxiemi – a ještě něco navíc. Tím mám na mysli nevídanou stavbu vybudovanou ze světla, života, zkušeností, z myšlenek. Je více než jasné, že existuje Autor toho všeho. Jestliže něco vím, jsem o tom přesvědčen a snažím se to nějakým způsobem používat. To znamená, že se snažím životu nepřekážet. Jaké máme úmysly, takový je náš svět, takový je život, takové je tělo, takové je všechno. Sám jsem toho živým důkazem. Přebíráme cizí úmysly a říkáme tomu morálka. Mě zajímá vědění, poznání, duchovní podstata člověka, spiritualita, nikoli náboženství. Od jisté doby jsem se rozhodl, že budu věřit jenom věcem, které mě povzbuzují a vedou mě krásou. Svobodná vůle je přece hlavní zákonitostí celého vesmíru.
V současné době se v Evropě odehrávají události, které vzbuzují obavu a neklid. Souvisí tyto mezinárodní děje s naším vnitřním duchovním nastavením?
To spolu vždy úzce souvisí. Vnější okolnosti odráží jako v zrcadle náš vnitřní stav a to, co se odehrává nyní v Evropě, je podle mého názoru naprostá ztráta naší imunity. Vždyť Evropa je v mytologickém pojetí žena, a většina z tzv. uprchlíků vůbec nezastírá, slušně řečeno, svůj přezíravý postoj vůči ženám. Žena nebo lépe ženství bylo, je a bude vždy zdrojem života, krásy, čistoty a inspirace nejen v umění. Bez tohoto ženství by nevzniklo vůbec nic. Ženství je duší vnějšího těla. Ten, kdo vystupuje proti ženě, ten vystupuje
i proti životu stejně jako proti umění, proti přírodě a vlastně i proti kráse a lásce, která je v každé ženě ztělesněna. Je tedy na místě tento vnitřní svět ženství vnějškově chránit. Symbolicky řečeno je to stejné jako když organismus napadne infekce. Té se daří jen tehdy, pokud tělo ztrácí obranyschopnost. A naopak je zjevné, když je v těle zachovaná rovnováha a zdravé prostředí, ochranné buňky si s vetřelci bez problémů poradí. Jestliže ztratíme kontakt se ženskou částí uvnitř nás, ztrácíme kontakt s naší duší a v důsledku toho přicházíme bez přehánění o svobodu a lásku. Současnou Evropu jsme společnými silami budovali dlouhé věky a nikdo nemá právo ničit její nashromážděné kulturní hodnoty. Je to naše dílo. Nynější uprchlická situace a nejen ta směřuje k totální devastaci duchovních hodnot. Každopádně celý tento děj odráží vnitřní stav každého z nás a nemilosrdně ukazuje na to, kam jsme společně dospěli a v čem jsme naprosto propadli. Máme však obrovskou příležitost se probudit do vědomí jednoty a rozhodnout se o naší budoucnosti.
Existuje k tomu ještě všeobecná vůle?
To je domnívám se ta nejdůležitější otázka dneška. Vůle, čas i svoboda rozhodnutí leží uvnitř nás, uvnitř každého jednotlivce bez výjimky. Uvědomujeme si vůbec všeobecný pojem o tom, kým chceme jako lidé být? Vnější události nás tlačí dovnitř sebe, na počátek všeho. To znamená do duše každého. Pokud přitom poznáme, že vše pramení z osobního a neviditelného zdroje či úmyslu uvnitř naší bytosti, můžeme mnohé změnit. Jsme autory vlastních životů i jejich okolností.
Foto: Adam Friedrich
