TIK TAK, už máte adventní kalendář

Ztraceni na Everestu aneb Příběh jednoho velkého zapomenutého prvenství

archiv revue
Kde končí odvaha a začíná hazard? Je horolezectví něco na způsob drogy, bez níž „postižený“ nedokáže žít?
O horolezectví, konkrétně o zdolávání Mount Everestu, jsem toho mnoho nevěděl. Snad jen tolik, že jako první na něj vystoupili v roce 1953 Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norkej, že na vrchol vede několik různě obtížných tras a že při pokusu o pokoření nejvyšší hory světa mnoho lidí zahynulo. Nyní, po přečtení knihy Ztraceni na Everestu, se moje znalosti v tomto směru značně rozšířily. Vím například, že nejrychleji se dolů z vrcholu dostal Francouz Jean-Marc Boivin – trvalo mu to pouhých 11 minut! Že to není možné? Normálním způsobem samozřejmě nikoli, ovšem na paraglidu ano...

Od dob Hillariho prvního úspěšného pokusu na Mount Everestu mezitím stanulo mnoho dalších horolezců, s trochou nadsázky se dá říct, že to dnes už není žádný velký problém. Dokonce ani tolik nejde o samotné pokoření vrcholu jako spíše o to, vylézt na něj nějakou složitou, komplikovanou trasou. A právě to byl i případ slovenské výpravy, která se na podzim 1988 pokusila zdolat jihozápadní stěnu Mount Everestu tzv. alpským stylem.

„Alpský styl je způsob horolezeckého výstupu, při kterém lezecké družstvo s maximálně 6 členy postupuje k vrcholu bez návratů a fixování, bez umělého kyslíku a bez jakékoli pomoci od jiných osob, tedy členů jiné nebo i vlastní expedice. Nosiči se připouštějí jen v malém množství pro transport do základní tábora.“ Tolik Wikipedie a dodejme, že dostat se takto na vrchol Mount Everestu se do té doby nikomu nepodařilo.

V první polovině knihy mě zaujal především výčet nejrůznějších problémů spojených už jen s tím, jak se dostat ne na Everest, ale pod něj, resp. dopravit tam potraviny a materiální vybavení. Pokud je špatné počasí, může to trvat týdny, než se dá začít s vlastním výstupem. Předtím je ovšem nutná aklimatizace, kdy si horolezci zvykají na extrémní zátěž, které budou nuceni čelit – jestli jsem to správně pochopil, tak několik týdnů šplhají do určité výšky a zase se vrací dolů, dokud se tělo nepřizpůsobí nezvyklým klimatickým podmínkám, především tedy řídkému vzduchu. Zároveň se buduje několik výškových táborů. Je potřeba rovněž vyčkat příchodu místního šamana, tzv. lámy a spolu se šerpy absolvovat obřad, bez nějž se žádný z nich do hor nevydá – jde o jakousi prosbu ke skalním bohům o šťastný návrat. V knize je zmíněno i ne zrovna příjemné dohadování se se členy ostatních expedic – slovenská výprava si užila své s Američany, požadujícími nehorázné peníze za použití jimi zbudovaných přechodů přes ledové srázy. Mimochodem – na Everestu panuje docela čilý ruch, setkávají se tu prakticky neustále skupiny horolezců z celého světa.

Po úvodních kapitolách následuje líčení finální části expedice, tedy zdolávání jihozápadní stěny Everestu, a to tzv. Boningtonovou cestou. Ta je pojmenována po britském horolezci, který po ní vystoupil v roce 1975 a následně prohlásil, že „vylézt tuto cestu alpským stylem je nereálné“. Právě tato věta stála na počátku rozhodnutí čtveřice slovenských horolezců, kteří věnovali několik roků tvrdé přípravě na splnění svého snu. 12. října 1988 se Dušan Becík, Peter Božík, Jaroslav Jaško a Jozef Just vydávají na riskantní výstup...

Název knihy Ztraceni na Everestu napovídá, jak jejich pokus skončil. Je to napínavé, byť současně smutné čtení, při němž jsem si mimoděk kladl řadu otázek. Kde končí odvaha a začíná hazard? Je horolezectví něco na způsob drogy, bez níž „postižený“ nedokáže žít? A speciálně Mount Everest – kolik lidských životů si ještě vyžádá touha stanout na vrcholu nejvyšší hory planety?

Autor: Jan Hofírek
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Ztraceni na Everestu
Čeština
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Od 25. listopadu do 22. prosince probíhá na našem Instagramu velká vánoční soutěž! Každou adventní neděli vylosujeme 4 šťastné výherce, kteří získají štědré věcné ceny.
Historie je obtěžkána mnoha břemeny, která jí na bedra nenaložil nikdo jiný než sám člověk. Můžeme se z historie poučit, můžeme ji komentovat, nebo naopak dělat, že dávné křivdy už nejsou naší starostí. Co však nemůžeme, je soudit ty, jež onu historii prožili na vlastní kůži.
V sobotu 16. listopadu jste se mohli v Ostravě setkat s Karin Krajčo Babinskou, autorkou knižní novinky Čarodějky, která se konala v DOMĚ KNIHY KNIHCENTRUM.cz. Autorku doprovodil Richard Krajčo.