Anna Geislerová, někdy uváděna jako Aňa Geislerová, je česká filmová herečka, držitelka pěti Českých lvů. Pochází z umělecké rodiny. Její matka Věra je akademická malířka a otec Petr Geisler byl lékař a japanolog. Mezi její největší přátele patří herečka Tatiana Vilhelmová, s níž se angažuje v charitativních projektech.
V prosinci představila v Domě knihy svou první knížku P.S.
V prosinci představila v Domě knihy svou první knížku P.S.
Měla jste někdy pocit, že žijete poslední chvíli svého života?
To ne, naštěstí jsem nikdy takový pocit neměla. Nikdy jsem se tak daleko v ničem nedostala, že už bych končila. Ale jednou jsem byla jako tak hodně nemocná, že jsem si představovala, že asi budu muset jít do nemocnice.
Ta kniha je zajímavá zejména graficky. Ty karikatury vám dělala sestra. Jak jste přišla na tu spolupráci?
Moje sestra je výtvarnice, dělá ilustrace každý týden do novin. Tyto fejetony, které se objevují v knize, vycházely už pět let v časopise a ona i pro ně dříve ilustrovala. Ale my se sestrou spolupracujeme už dávno.
Jak se vám vlastně líbí ty obrázky? Povedlo se jí to?
Já to miluju. Myslím si, že ta kniha je krásná. Ani to nečtěte nebo si z toho zkazíte dobrý pocit.Na konci knihy je poměrně velký prostor na poznámky. To byl nápad váš nebo to byl nápad nakladatele?
Tohle byl nápad můj. Od začátku jsem chtěla, aby to vypadalo jako deník a chtěla jsem, aby si dozadu mohl každý dopsat nějaké své zápisky.
Jak ta kniha vznikala? Ono to jsou vlastně deníkové záznamy, které vám vycházely v časopise. Jak dlouhé období mapují?
Nejsou to žádné autentické deníkové záznamy, jsou to spíše fejetony psány formou deníku. Došlo k tomu tak, že mě oslovili z časopisu Elle, že mají nápad. Že bych mohla na tu poslední stranu něco psát nebo kreslit.
My jsme se bavili, že to neoznačujete pojmem fejeton, protože to není úplně přesné. Máte nějaké vlastní označení tohoto literárního útvaru?
Já tomu neříkám fejeton, i když to obsahově možná fejeton je. Když slyším fejeton, mám představu něčeho hlubšího, moudřejšího a odbornějšího. Proto tomu fejeton raději neříkám a jsou to deníkové záznamy.
Pocházíte z rodiny japanologa a výtvarnice. Jak se to na vás podepsalo?
Takhle to dopadlo. Můj táta byl výjimečný a zvláštní člověk. Rozhodl se, že bude studovat japonštinu, když jel autobusem se svým bratrancem, který studoval čínštinu. Ten bratranec si začal na zamlžené sklo autobusu čmárat ty čínské znaky a to mého tátu tak okouzlilo.
Máte nějakou zkušenost s Japonskem?
Nemám. Táta mě varoval, ať do Japonska nikdy nejezdím za své peníze, ať si počkám, až mě někdo pozve, protože je tam strašně draho.
Dalším vaším koníčkem je móda. Jaký je váš pohled na současné trendy?
Tu módu bych ani tak neprobírala. Myslím, že každý by měl nosit, co mu nejvíce sedí a sluší.
Takže v současné době nepracujete na nějakém projektu v oblasti módy?
Chystám malou kolekci svatebních šatů a to se mi líbí.
Řadu filmů jste natočila podle knižní předlohy současných autorů. Například Bára Nesvadbová, Michael Viewegh. V čem je to jiné natáčet podle knižní předlohy? Jste třeba v kontaktu s tím autorem?
Snad jediný autor, kterého si pamatuju na place, je Jankovský.
Vedla jste cukrárnu. Jakou zkušenost jste si odnesla?
To bylo nádherné. Herectví je můj hlavní vztah a zbytek je takové oživení, kdy si na chvíli odběhnu a pak se zase vrátím.
Jak by řekl Pohlreich, každá restaurace nebo cukrárna by měla mít nějaký koncept. Jaký byl ten váš?
První koncept byl ten, že co chci já, to nabídnu i vám. Chtěli jsme, aby to tam bylo příjemné pro maminky s dětmi. Dalším konceptem byla petice. Často tam někdo přicházel s nějakou peticí a my jsme je nabízeli k podpisu a vypisovali to na výlohu. Takže i taková ta aktivita.
Co nový film? Co v současné době připravujete?
Tak mám roztočený film Anthropoid, který je o parašutistech. Pak jsme natočili film Polednice a teď začínáme točit film, který má pracovní název Pohádky pro Emu. Je to moje taková vysněná komedie s Ondrou Vetchým. Moc se na to těším, je to takový odlehčený žánr.
Besedu moderoval: Filip Šimeček
