V pátek dopoledne jsme se na Světě knihy zastavili v Literární kavárně, kde se konala 
beseda s oblíbeným autorem dětských knih Milošem Kratochvílem. Přestavil zde svou knihu Prázdniny blbce č. 13. Zúčastnili se jí především žáčci prvního stupně základních škol se svými učiteli.
beseda s oblíbeným autorem dětských knih Milošem Kratochvílem. Přestavil zde svou knihu Prázdniny blbce č. 13. Zúčastnili se jí především žáčci prvního stupně základních škol se svými učiteli.Kratochvíl se snažil dětem vysvětlit, že známky ve škole nejsou to nejdůležitější. Dokonce prozradil, že má rád stromy a věří na to, že stromy mají posvátnou sílu. V knížce o nich totiž píše. Školáčkům poradil, že kdyby dostali špatnou známku, měli by své rodiče zavést do březového háje, protože bříza uklidňuje a navozuje přátelské vztahy.
Sem tam své vyprávění prohodil i vtipnou poznámkou: "Vysvědčení ukažte rodičům v březovém háji. Kdyby vás chtěli přece jen za špatné známky vyčinit, tak bříza má tenké proutky."
Miloš Kratochvíl přečetl z knihy Prázdniny blbce č. 13, která má dětem ukázat, aby se dívali na svět s nadhledem a byly veselé, ukázku:
"Tři trojky!? No, to se máš na co těšit!" syčela maminka jako kobra. Nebezpečně cukala volantem a oči ji žhnuly tak, že se možná protijedoucí řidiči lekali, jaký šílenec se na ně řítí se zapnutými dálkovými světly.
"Byl jsem nemocnej....," zkusil jsem se bránit.
"Mlč, prosím tě! vybuchla maminka. "Chřipku jsi měl hned po pololetí. Na to se nevymlouvej!" zalmcovala volantem, di ho neulomila.
Ztratil jsem odvahu jí vysvětlit, že tou nemocí nemyslím chřipku, ale nemoc, co mám v hlavě. Já vlastně nevím jistě, jestli je to nemoc. Ale co jiného by to mohlo být? Když to na mě padne, neleze do mě učení, ať dělám co dělám. Jako bych na něj v mozku neměl žádné závity, nebo do čeho se to tam ukládá. A že jsem zkoušel kdeco. Když do mě učení nešlo koukáním do učebnic, pokoušel jsem se dostat ho do hlavy ušima. Četl jsem všechno hodně nahlas, aby to do mě vletělo odrazem od stěn, jenže jsem se asi moc soustředil na to, jestli dost řvu, a nezapamatoval jsem si zase skoro nic. Teprve pak jsem se na učení vykašlal. Až když jsem zjistil, že mi to fakt nejde.
"Jsi lajdák!" bouřila máma. "Největší lajdák pod sluncem!"
Podíval jsem se na sluníčko, jestli to vidí tak tak. Ale slunce bylo v klidu. Nemračilo se na mě. Svítilo a hřálo vlídně. Chovalo se přesně tak, jak se má chovat, když začínají prázdniny.
Na chvilku mě to utěšilo. Ale jenom na chvilku. Ve škole jsme se učili, že slunce dává život všemu na zemi, jenže mě ho dali taky táta s mámou, a co mi bude platné slunce, když mě máma s tátou přerazí?
Po dočtení ukázky následovaly z dětského publika dotazy. Jedno z dětí se například ptalo, proč autor používá v knize sprosté výrazy, načež Miloš Kratochvíl vysvětlil, že slovo blbec sprosté není. Tedy ne úplně, ale když to řekne člověk sobě, tak to nevadí. Dále padl dotaz, jak autor vymýšlí názvy knih, že jsou vždy tak vtipné. Miloš Kratochvíl odpověděl, že to dá někdy práci. Na otázku, jak dlouho mu trvá napsat knih, se žáčkovi dostalo odpovědi, že zhruba rok.
Besedu uzavřela autogramiáda.
