Narodila se nedaleko Opavy, dnes žije ve Španělsku. Tam napsala svou první knihu, jejíž neobvyklý název upoutá na první pohled. Ivana Chřibková si umí plnit sny. Jedním z nich je, že napsala příběh, kterému dala knižní podobu. Vtipně v něm odráží dění na vesnici a trampoty dospívajícího člověka.
Vaši knihu jste nazvala Suchý hadr na dně mořském. Proč zrovna tento protimluv?
Já jsem poměrně dlouho nevěděla, jak knihu nazvat. Byla už pár měsíců napsaná, bylo domluveno její vydání, ale název chyběl. Seděli jsme na terase u nás doma ve španělské Alcaidese s mým přítelem Tomášem a jeho bratrem, který byl u nás na návštěvě. Kluci vzpomínali na svého otce, největšího lidového vypravěče vtipů, a smáli se nějaké historce. Potom Tomášův bratr Pavel prohlásil větu: „A na to by ti táta řekl, to je jak suchý hadr na dně mořském.“ Oni se smáli, já jsem si to šla zapsat. Později jsem v té větě našla přesně to, co jsem hledala. Něco, co logicky nemůže exisotvat a přesto existuje, něco co je schované až na dně moře, které jsem sledovala pokaždé, když jsem odhlédla od psaní. Bylo tam všechno, co jsem potřebovala. V nakladatelství mě k mému překvapení neoznačili za cvoka a název se jim líbil.
Co vás inspirovalo k napsání této knihy. Je autobiografická?
Vždycky jsem chtěla žít takový život, o jakém jsem četla v knížkách. A nakonec jsem o životě, který jsem žila, napsala knihu. Je autobiografická, ale jen do jisté míry. S jistotou mohu říct, že jedinou reálnou postavou jsem tam já. V prvé řadě je to příběh, není to popis mého života. Některé situace se staly, některé jsem si přála, aby se staly, některé se nestaly vůbec. Někteří lidé existovali, někteří ne, od některých jsem si vypůjčila příběh, od jiných vlastnosti a spojila je v jedno. Není důležité, co jak bylo, důležité je, co jak bude. Existují dva důvody, proč jsem knihu napsala. První je, protože jsem prostě chtěla, druhý, protože mám ráda, když se lidi smějí.
Kdy se u vás poprvé ozvala touha napsat knihu?
Máma tvrdí, že mi bylo pět. Už léta mě vydírá tím, že jednou zveřejní můj první literární počin, tak to teď, mami, udělám sama. Bylo to asi takhle: „Byl jednou jeden král a ten měl tři cery. A těm cerám zavolal doktora a řekl mu:„Doktore, uzdravte ty cery.“ Ale doktor cery neuzdravil.“
Jak se rodačka ze slezského venkova dostane k bydlení ve Španělsku?
Vzala jsem to přes Prahu, kde jsem se ze všeho nejdřív ztratila a s přivřeným kabátem ve dveřích tramvaje jezdila napříč hlavním městem. V Praze jsem nakonec zůstala jedenáct let. Pracovala jsem v knihkupectví, abych měla na nájem. Potom mě přijali na místo redaktorky týdeníku Ano televize Nova. Pro Novu jsem pracovala na měsíc přesně deset let. Byla jsem redaktor, editor, producent, scenárista i šéfredaktor. Naučila se toho hodně a měla skvělé učitele. Když mi všichni začali říkat, že bych se měla usadit, mít děti a koupit si dům, prodala jsem auto, sbalila všechno, co se vešlo do třech kufrů, zbytek rozdala a následovala muže, kterého jsem milovala, do Španělska, kde žil. Tomáš pracuje na Gibraltraru, ale žijeme ve španělské Andalusii, která s Gibraltarem sousedí. Je to krásný kus země a my se tady naučili opravdu hodně. A to nejen o zemi a lidech, ale hlavně sami o sobě. Rozhodně to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.
Máte už rozepsanou nějakou další knihu?Nemůžu říct, že rozepsanou. Vím, o čem bude. Vím, že začne mou jízdou po Praze s přivřeným kabátem ve dveřích tramvaje. Vím, že je o čem psát, protože se toho stalo hodně. Jediné, co zatím nevím, je, kde knihu napíšu. První jsem napsala ve Španělsku, druhou chci napsat v jiné zemi. A jediné moje štěstíje, že mám muže, který mě v mých snech podporuje, protože oba chápeme, jak je důležité si je plnit.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Artur Janevics
