Schochmannová bylo moje příjmení za svobodna, Dina zase přezdívka, kterou mně říkali moji rodiče od dětství. Takže na Margitu jsem si nezvykla, ale je to moje křestní jméno.
Jak se matematička dostala k horolezectví?
Matematika a horolezectví se nevylučuje. Oboje jsem obdivovala od dětství a zdaleka nejsem sama. Velehorské prostředí je povznášející a má (alespoň pro mě) ohromný duchovní náboj. Matematika taktéž provází člověka od počátků civilizace až k dnešnímu úžasnému vědeckému obrazu světa, který by bez ní nemohl existovat. Lze v ní spatřovat i velice abstraktní poezii, plnou elegance, ač mnoho lidí nebude se mnou souhlasit, protože její opravdové pochopení vyžaduje velkou duševní námahu.
Na svém kontě máte dvě zdolané osmitisícovky. Máte ještě v paměti ten první výstup?
Na ten nemohu nikdy zapomenout. Byl to splněný sen po mnohaletém úsilí. Jsem za něj stále vděčná.
Údajně jste kvůli realizaci expedice vlastno‑ ručně šila spacáky, které jste pak tajně prodávala do zahraničí…
Za komunismu jsme neměli šanci si vydělat prací na univerzitě peníze na lezení či cestování. Navíc v obchodech nebyly k mání pořádné spací pytle, ale ani jiné potřebné části výzbroje a výstroje. A proto si je horolezci vyráběli sami, včetně péřového oblečení, skob a mnoha dalších věcí. A takový spací pytel naplněný poctivým českým prachovým peřím ocenili i horolezci v zahraničí, takže se to dalo i prodat. Do Nepálu jsem v roce 1984 vezla 20 spacích pytlů a tím jsem si zaplatila expediční náklady. Kromě bot jsem si také vyrobila všechno ošacení, které jsem na sobě měla při výstupu.
K vaší knize jste sbírala materiály 15 let, což je poměrně dlouhá doba…
Lépe jsem to neuměla. Začala jsem v době, kdy se pomalu rodil internet, ale předtím jsem musela psát dopisy a tak rozšiřovat informace. Základní materiál jsem získala z časopisu, vlastně ročenek Himalayan Yournalu, který vydává Horolezecký svaz Indie. Postupně jsem na to navazovala, získávala adresy, psala dopisy i e-maily. Celkový vyčerpávající výčet by byl velmi únavný a ani si to všechno nemůžu pamatovat. Mnohé z aktérek jsem poznala osobně, protože jsem byla aktivní ve stejnou dobu jako ony. Nejvíce ženských prvovýstupů na osmitisícovky se totiž odehrálo, včetně toho našeho, v osmdesátých letech minulého století.
Co všechno kniha čtenáři nabídne? To čtenář pozná, když si ji přečte. Mým cílem bylo vyčerpávajícím způsobem zpracovat historii ženských prvovýstupů na 14 osmitisícových masivů naší planety, ale neměla to být pouze jakási statistika či seznam. Chtěla jsem ukázat, že i ve sportu, tradičně považovaném za mužskou záležitost, se ženy dovedou důstojně uplatnit. Protože horolezectví není jen záležitostí mužskou či ženskou, je to záležitost lidská. Také bych si přála, aby moje kniha dodala ženám odvahu a rozhodnost jít za svým snem. Protože, jak píše Coelho v Alchymistovi: „Sen je řečí, kterou s námi mluví Bůh."
Prý pracujete na další knize?
Ano, mám v tomto směru svoje dluhy. Ráda bych napsala knihu o humanitárním projektu Czech Hospital, který jsme spolu s Viťou Dokoupilem začali v roce 2006 a který započal letos již šestnáctý rok své existence.
V roce 2006 jste se stala spoluzakladatelkou horské nemocnice Czech Hospital v Himálaji. Co vás k tomu vedlo a jak toto zařízení funguje?
Jako dítě jsem snila o tom, že budu lékařkou, ale k tomu jsem neměla ten správný „původ“. Stává se, že takové sny v člověku jaksi latentně dřímou a když se objeví vhodná náhoda, probudí se k životu. Také to byl můj případ a spouštěcím katalyzátorem bylo tragické zemětřesení v oblasti pákistánského Himálaje - Karakorumu v roce 2005. Zahynulo tam tehdy kolem 80 000 lidí a bylo zničeno mnoho z toho, co si vybudovali. Tehdy jsme naši malou nemocnici do Karakorumu dopravili, pak postavili a od té doby ji provozujeme. Postupně jsme ale vybudovali a pomohli i s mnoha dalšími věcmi, které jsou k životu potřebné, jako cesty, mosty, závlahy, vodovody, internát pro děti a tak podobně. Výčet všeho naleznou zájemci na našich stránkách www.czechhospital.cz.
Kdy jste byla naposled na nějakém větším horském výšlapu?
Máte asi na mysli horolezecký výstup, nebo pochod nazývaný trek. Mojí poslední expedicí byl Spantik v roce 2008, ale v dolině, kde stojí naše nemocnice, navštěvujeme pastviny v bočních údolích vysoko nad hlavním ledovcem Čhogo-Lungma, které jsou často velice nepřístupné.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Petr Piechowicz, archiv Diny Štěrbové
