Podivný virus nás uzavřel doma, za hranice moc nemůžeme. Zvládl jste vloni nějakou cestu s klienty?
Měl jsem štěstí, že jsem ulovil předloni a loni ještě podzimní a zimní cesty, takže jsem vyrazil směr Kuba, Mexiko, Guatemala, Belize a Honduras a vracel se na začátku března. Víceméně, ani ne týden po návratu se zavíraly hranice, takže jsem ještě něco odcestovat stihl a k tomu krásně. Například Mexiko, které bývá normálně přeplněné turisty z celého světa, bylo skoro prázdné, takže se nám kolikrát stalo, že jsme ty přenádherné lokality opuštěných měst a pralesní pyramidy, měli v šesti lidech jen a jen pro sebe.
Jsem moc rád, že jsem měl možnost cestovat aspoň v průběhu loňské zimy, protože teď strašně cítím ten neklid „toulavých bot“. Moje tělo už je prostě za těch dvacet let nastavené na to, že se na zámku zavře, dodělají se inventury a Holub naskočí do letadla za velkou louži. Kompenzuji to tím, že jezdím po Čechách a navštěvuju kamarády, které jsem léta neviděl, a to v koridoru Šumava až Vizovice. Ale nebudeme si nalhávat – Čechy jsou mně už trochu malé a uvítal bych, kdyby se mi podařilo vypadnout zase o pár tisíc kilometrů dál…
Hrady a zámky byly loni většinou uzavřené. Byl o ně zájem, když povolila covidová pravidla?
Loňský rok považuju, asi jako většina lidí, za totálně zbytečný a ztracený. Sezona byla taková nijaká. Očekávali jsme davy, protože spoustu lidí zůstalo v Čechách, ale ačkoliv byl Český ráj, kde zámek stojí, plný, návštěvníků bylo poskrovnu. Nikomu se nechtělo absolvovat prohlídky s ústenkou přes půl obličeje, takže raději zůstávali venku ve skalách a u řeky. Místo klasických třiceti tisíc lidí jsme provedli ani ne čtrnáct tisíc historie chtivých turistů. Ti si nás ovšem vychutnali, protože jsme se na lidi vyloženě těšili.
Píšete většinou v zahraničí, ale teď jste víc doma – nenastala změna?
Asi takhle. Musím říct, že kdybych neměl rozpracováno z minula, určitě bych nic nenapsal. Konec roku 2019 se mi podařilo strávit na Mallorce, kde jsem měl spoustu času, tak jsem se vrátil k textu, který jsem pro změnu začal rok předtím v Belize. Je to dětská knížka o rozpadlém cirkusu, která se bude jmenovat Slon v Polívce. Na té novoroční Mallorce se mi jej podařilo dopsat z osmdesáti procent a čekal jsem, až někam vyjedu, abych dopsal konec, což se nepovedlo. Covidové změny ale dopadly i na Holuba, takže jsem se hecnul a knížku dokončil vloni na Šumavě – bude to moje historicky první kniha dokončená v Čechách – a taky doufám, že na dlouhou dobu poslední, protože, co si budeme nalhávat – rozpálená pec horské chaty má sice něco do sebe, ale houpací síť pod palmou, kde vám do psaní šumí Karibské moře – to je úplně jiné „pracovní prostředí“, zvlášť pro nás, zavilé nepřátele zimy v jakékoliv podobě.
A budete psát, i když musíte zůstat doma?
Jak už bylo řečeno, překonal jsem „český blok“ a dopsal dětskou knížku. Chtěl bych podivný čas využít na rozpracování šuplíkové tvorby a pokusit se oživit jeden ze svých projektů. Jde o dvě věci, na které nějakou dobu dozrává čas. Obě to jsou novely (k románu o tisíci stranách se se svou povahou asi nikdy nedopracuju) pro dospělé čtenáře. Jeden s pracovním názvem Veronika za svítání a druhý s už jistým názvem Poslední čaj z porcelánu. V obou se budu věnovat oblíbené tematice zámků a aristokracie a dvacátým létům. Uvidíme, jak se s tím popasuju a jestli se mi na jedné z nich podaří dostat přes takový ten kritický bod třicáté strany – což je, jak by mohl zlý nakladatelský jazyk hned použít proti mně – polovina každé mé knihy J. Tak mi držte palce, hlavně vy, co se mě neustále ptáte na to, kdy zase dokončím něco pro dospěláky.
Vloni vyšla kniha, která vlastně nikdy neskončí – jak se daří rodině duchů u čtenářů?
Na dvouknihu Vzpoura strašidel a Kristýna se nevzdává mám aspoň já velmi pozitivní reakce – už proto, že jde vlastě o mou jedinou knihu, která je primárně pro děti. O těch ostatních s nadsázkou říkám, že to jsou knihy pro dospělé maskované tím, že vyšly jako dětské. Samotnému se mi moc líbí její provedení. Už jako malý kluk jsem miloval knížky, co se v půlce daly otočit a najednou jste četli úplně jiný příběh. K tomu velmi povedená obálka a ilustrace Jury Martišky, se kterým mě pojí letité přátelství! Ty tomu dodaly onu pomyslnou třešinku na vršek dortu, a tak jsem na knížku jako auror velice hrdý!
Doba je sice podivná, ale vy máte novou knihu a novou audioknihu, co ještě pro své fanoušky chystáte?
Osobně bych měl nejraději covidovou sezónu za sebou, a to s nějakou vyhlídkou na návrat k zažitým zvykům. Svobodně se pohybovat, svobodně dýchat, potkávat a obejmout lidi, které mám rád, a tak vůbec – prostě vklouznout do starých dobře známých bačkor a žít jako „předtím“. Doufám, že se mi to splní, mám už prostě svoje návyky a vůbec se necítím komfortně v situaci, která nemá pevná pravidla a časovou osu s výhledem ke změně.
Vloni mi vyšla první audiokniha. Nakladatelství Tympanum převedlo do hlasové podoby knihu Jak se zbavit mstivý Soni a je to pecka, už díky šikovně zvolenému interpretovi. Herec David Novotný knihu úžasně načetl, nazpíval a pohrál si s hlasy postav tak, že jí dal úplně nový rozměr. Moc mě mrzelo, že díky covidu nedošlo na klasický křest audioknihy a její uvedení do světa, ale doufám, že nezůstane jen u ní a dočkám se toho s dalším audiotitulem…
To samé potkalo dvojknihu Vzpoura/Kristýna – ale v tomhle jsem optimista. Není všem dnům konec a jednou se zase dočkáme toho, že se někde fyzicky sejdeme ve skupině přátel a příznivců a tyhle malé úspěchy dodatečně oslavíme!
