Váš první román Město nad městem se dobře uvedl na knižním trhu. Máte už nějaké osobní zkušenosti s reakcemi čtenářů?
Ano, jedna čtenářka se pustila do románu hned po Světě knihy a přes Instagram se mnou sdílela své dojmy. Napsala mi: „K některým pasážím se budu vracet. Některé věty si budu chtít zapamatovat.“ Byla to první a hned nesmírně povzbuzující recenze, jsem za ni vděčná. Další čtenářce se líbil styl – „svěží, přitom ne jednoduchý“ – a propracovanost postav, a jeden mladý čtenář prý zhltnul román za den a byl nadšený. Kritické hlasy se ke mně zatím nedostaly, ale i ty uvítám jako příležitost se zamyslet a snad i zdokonalit.
Než jste se pustila do psaní své první knihy, studovala jste v zahraničí a také hodně cestovala jako baťůžkářka. Jaký to byl život?
Jaký to je život… V devatenácti letech jsem poznala svého nynějšího muže a záhy jsme oba pochopili, že kromě lásky jednoho pro druhého sdílíme i vášeň pro cestování. Studia, práce, jazyky… to vše jsou jen záminky. Cestujeme a žijeme v cizích zemích, protože nás to nesmírně naplňuje.
Co se vám na nezávazném cestování po světě nejvíc líbí?
Po pravdě neoznačila bych naše cestování jako nezávazné, bereme ho smrtelně vážně! Podnikli jsme dvě velké cesty s batohem – šest měsíců v Jižní Americe a devět měsíců v Asii. Tváří v tvář světu, rozdílným kulturám, etnikům a sociálním realitám utváříme sami sebe, vzděláváme se, rosteme, snažíme se pomáhat, kde to jde, čerpáme inspiraci a energii… Tedy ne tu fyzickou, ale duševní.
Proč ne fyzickou?
Náš druh cestování je málokdy o pohodičce na pláži. Děláme dobrovolné práce, komunikujeme s místními, i když nemáme společný jazyk, pouštíme se na několikadenní treky, nevybíráme si zrovna jednoduché destinace a regiony…
A proč jste se začala věnovat literatuře? Abyste mohla sdílet své zážitky?
Psát jsem začala, protože svět knih a literatury zbožňuju, ne proto, že bych chtěla předávat své cestovatelské zkušenosti. Jednoduše zaznamenávám a sdílím příběhy, které se kolem mě rojí, horlivě je sbírám a hledám jejich smysl a skrytý význam. Cestopisný žánr mě neláká.
V Městě nad městem, jak jste označila čtvrť v Rio de Janeiru, jste potkala cizí lidi, které jako byste už znala, a nakonec jste zde našla i námět svého románu. V čem spočívalo to kouzlo?
Byla jsem v Riu pracovně a svůj pobyt si prodloužila přes víkend. S manželem jsme se vydali na procházku po Santa Terese, čtvrti, kterou už jsme znali z předchozích cest a která nás stále přitahovala jako jakási oáza klidu uprostřed zběsilého Ria. Ocitli jsme se na neznámé křižovatce a před námi bar na nároží. Blížilo se poledne, tak jsme se rozhodli dát si pivo. Nemohla jsem spustit oči ze všeho toho starobylého nábytku a nabažit se atmosféry minulosti. V Evropě je takových míst s dlouhou tradicí hodně, ale v Brazílii poskrovnu.
Jedná se o bar Empório Granada, který hraje v románu tak důležitou roli?
Ano, přesně ten. Ale inspirovalo mě nejen místo jako takové. Zaujal mě muž, který seděl u vedlejšího stolu, evidentně stálý host. Dali jsme se do řeči a v následujících pětačtyřiceti minutách se zrodil nápad na román. Pověděl mi o sobě, o práci šoféra a o své matce, která léčila… vlastně jen několik drobností, ale všechny si našly cestu do Města nad městem. Zbytek už je fantazie nebo inspirace jinými příběhy, například osudy českých přistěhovalců.
Hlavní hrdina Města nad městem je brazilský architekt Marco Benedetti s česko-italskými předky, který už má něco za sebou, ale teprve si ujasňuje, co bude jeho životní cíl. Je to tím, že je váhavý střelec, nebo s ním manipulují okolnosti?
Markovi se stalo, co se děje spoustě lidí: vyberou si určitou životní dráhu (nebo jim ji vybere rodič, učitel, partner, společnost…) a po pár letech si uvědomí, že to takhle nechtějí. I Markova kamarádka Paula, jeho český kamarád Martin a dobrodružka Julie si uvědomili, že práce nebo vztah nebo něco jiného je nenaplňuje, a rozhodli se to změnit. Julie má strach z nezvratných rozhodnutí, ale podle mě není nikdy pozdě stočit kormidlo. Svět nepotřebuje nešťastné lidi, kteří se nutí dělat, co je takříkajíc třeba, nebo se trápí ve vztahu, který už dávno nesměřuje ke společnému cíli. Svět potřebuje šťastné a naplněné lidi, protože ti žijí, pracují a milují naplno a zpětně obohacují své okolí. Marco už nějakou dobu hledá, v čem spočívá jeho verze štěstí. Možná ji čtenář najde společně s ním.
Takže nejen hlavní hrdina, ale i další postavy jsou většinou mladí lidé, kteří hledají koncept své životní budoucnosti. Daří se jim to?
Každý má na smysl života a jeho naplnění jiný názor. Někomu se bude zdát, že mé postavy k němu došly, jiný usoudí, že vůbec nic nepochopily. Ve svém románu nepředkládám pravdu, jen příběhy. Doufám, že moji hrdinové si čtenáře získají a přesvědčí je o pohnutkách a nutnosti svého počínání, ale podmínkou příběhu to není. Hlavně, aby k nim čtenáři nezůstali lhostejní.
Čím vás tak okouzlila Brazílie, že ji v knize označujete za magickou?
Že je Brazílie magická, vím od roku 2007, kdy jsme zde strávili měsíc a půl během naší první cesty po Jižní Americe. Když cestuju, nečtu průvodce ani cestopisy, ale klasiky místní literatury a výhradně fikci. Na cestu napříč Brazílií jsem si vybrala knihu Dona Flor a její dva manželé od Jorge Amada. Po Márquezovi to bylo mé druhé seznámení s magickým realismem a příběh jsem hltala. Když jsme konečně dorazili
do Salvadoru, kde se Dona Flor odehrává, došlo mi, že tady se zázraky skutečně dějí.
Co pro vás znamenají cesty? Touhu po dobrodružství, vzrušení z objevování, jedinečnost zážitků, které jsou jen vaše, hledání neznámého, odhalování tajemství nebo poznávání jiných lidí a jejich světů?
Cestování příliš nedefinuju, nechávám ho, aby se definovalo samo a dělalo si se mnou, co se mu zlíbí. Pokud mě chce vtáhnout do dobrodružství, neprotestuju, ale většinou mi stačí stát na obyčejné ulici, pozorovat architekturu, lidi, jejich oblečení, běžný shon, naslouchat místním jazykům a zvukům…
Humor a smích je prý nejpravdivější a nejupřímnější zrcadlo života, tragédie naopak vznikají z nedorozumění, pokrytectví, závisti nebo sobectví. Jak jste rozložila tyto dvě polohy ve svém románu a jak se vyrovnáváte s absurditami života?
V mých románech existuje dobro a zlo, smích i smutek, ale mým cílem je mazat hranice mezi protipóly a záměrně ukazovat, že svět není rozdělený na ty, co mají pravdu, a ty, co se mýlí. Závistivou nebo sobeckou postavu nechci odsoudit, chci ji pochopit, zjistit, proč je taková, jaká je. Psaní a čtení je v tomhle úžasné: pomáhá nám podívat se na věci očima jiných lidí a dělá nás tolerantnější. Mojí odpovědí na absurdity života jsou knihy.
Žili jste s manželem v Brazílii sedm let, proč jste ji opustili? Nechybí vám?
Chybí, ale příjemně nostalgicky, ne smutně. Sedm let je dlouhá doba, je to nejdéle, co jsme kdy v cizí zemi žili. Bylo na čase započít novou etapu a být zase blíž rodině a přátelům. Ačkoliv miluju cizokrajná místa, mé srdce patří Evropě. Tady jsme doma, tady si chceme vybudovat zázemí. Právě na tom pracujeme, konkrétně v italské Ligurii.
Jak jste se se svým prvním románem dostala do nakladatelství Šulc–Švarc a připravujete pro ně další knihu?
Postavte mě do knihkupectví a do několika vteřin vám ukážu, kde se nachází police s knihami od Šulc- Švarc, i kdyby to mělo být někde vzadu v rohu. Vyrůstala jsem s romány Zdeny Frýbové, a tím pádem i s logem tohoto rodinného nakladatelství v povědomí. Zkusila jsem jim poslat rukopis a ono to k mé tehdy hysterické radosti vyšlo. Pracuji na dalším románu, který se odehrává v Paříži, a moc doufám, že se jim bude zamlouvat.
Text: Jiří Korejčík
Foto: Archiv nakladatelství
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
