Ludmila Vaňková, spisovatelka, divadelní kritička, herečka, režisérka, překladatelka, redaktorka a z nutnosti i kvalifikovaná železničářka, autorka 34 románů, jako první vydala v roce 1962 v Dilii rozmnoženou divadelní hru, veršovanou pohádku Princezna a šašek. Její čtenáři a příznivci ji znají především jako autorku historických ság z nejslavnějšího období českého království za vlády Přemyslovců a Lucemburků. Vedle toho napsala několik románů science fiction, v nichž se historie a budoucnost prostupují nad filozofickými otázkami smyslu existence člověka na naší planetě.
Ludmila Vaňková je velká vypravěčka a patří k nejoblíbenějším českým spisovatelkám. V roce 2009 získala Mimořádné ocenění za dlouholetý přínos knižnímu trhu, které jí bylo uděleno při předávání cen Český bestseller. Koncem dubna letošního roku se čtenářům dostane do ruky román Domeček na Vesuvu. Autorku k jeho napsaní inspirovaly vlastní zkušenosti z železniční stanice Karlštejn, kam odešla po propuštění z nakladatelství Albatros v roce 1972. Román byl přijat ke knižnímu vydání v roce 1990 Středočeským knihkupectvím a nakladatelstvím pod titulem Modrá, to je dálkou, po korekturách těsně před vytištěním bylo nakladatelství strženo do bankrotu zkrachovanou knihkupeckou sítí a kniha nevyšla. Poprvé ji vydalo až v roce 1996 jako Domeček na Vesuvu nakladatelství Šulc – Švarc a letos připravilo druhé vydání k 85. narozeninám autorky. Domeček na Vesuvu je román o lásce, do které se v manželství přimíchají nelaskavé lidské vlastnosti a partnerské soužití se posouvá do nebezpečné zóny „života na sopce“. Ale je to také román o naději, rozhodnout svůj život jinak. A hlavně o odpovědnosti nejen za sebe, ale i za životy jiných. Sopka doutná i pod domečkem na kolejích v podobě stálé hrozby železničních katastrof...
V letech 1973 – 1977 jste pracovala jako výhybkářka v železniční stanici Karlštejn, kam jste nastoupila poté, co jste byla -- jako tehdy mnozí jiní -- z politických důvodů nucena opustit práci v reklamě nakladatelství. Proč jste si vybrala právě nádraží?
Potřebovala jsem najít místo v oboru, kde — jak se tenkrát říkalo — nejsou lidi, a proto přijímají každého bez otázek, anebo odpovědí nedbají. Bydlím u trati Praha–Plzeň a moje známá na našem nádraží poslala do sousedních stanic dotaz, kde potřebují pracovníky. Přihlásil se Karlštejn, tak jsem tam nastoupila od 1. ledna 1973.
S jakými lidmi jste se na dráze setkala a jak náročné pro vás bylo změnit pracovní prostředí?
Po prostředí neustálých obav o existenci to bylo velmi osvěžující i díky lidem, které jsem tam potkala. Jiný svět s jinými starostmi, které jsou pouze lidské a nemají nic společného s politickou situací. Nebýt toho, že mi při povinné zdravotní prohlídce po dvou letech naměřili nadbytečný počet dioptrií, což mi vyneslo přeřazení od výhybek do nádražní pokladny, nejspíš bych tam zůstala až do důchodu. S láskou na ten čas vzpomínám.
Rozhodla jste se začít psát knihy až po odchodu k dráze a jak dlouho vám trvalo, než jste se stala profesionální spisovatelkou?
Psát jsem začala o něco dřív. Nastupovala jsem k dráze už s dohodou s nakladatelstvím Mladá fronta, že pro ně napíšu sci-fi příběh, který ale v listopadu 1977 vyšel jako druhý. Předběhl ho Král železný, král zlatý, který v témže roce vyšel v březnu a napsán byl až jako třetí. Předběhl o mnoho let i Černou ságu, kterou jsem napsala hned po Mostech přes propast času.
Jste autorkou několika desítek románů. Který z nich máte nejraději a který byl pro vás pracovně nejnáročnější?
Zabrat dají všechny, sbírání takové spousty materiálu je náročné. A kterou knihu mám nejraději? To je vždycky ta, kterou právě píšu. Ale když po letech mám příležitost je číst znovu, na přední příčky se všechny zase vracejí.
Jak dlouho se připravujete k napsání historického románu a jak dlouho ho píšete?
Nikdy jsem to nepočítala, ale dá se to odhadnout srovnáním počtu knih a počtu let, kdy vycházely. Zhruba to je 1 kniha = 1 rok práce —půl sbírání materiálu, půl vlastní psaní.
Které postavy ze svých románů máte nejraději, které mají Vaše největší osobní sympatie?
Nemám takovou postavu. Dá se odpovědět stejně jako na otázku o oblíbeném románu. Snažím se psát také o ženách, což není snadné. Málokdy je o nich v dějinách zmínka. Zdá se, jako by dějiny lidstva byly dějinami mužů, a podle toho taky vypadají. Slavné je hlavně být silný a umět zabíjet. A jak postupujeme dále do minulosti, o nikom jiném to vlastně už není.
Říká se, že kdo zná historii, porozumí dnešku — co soudíte o naší současnosti? Jsou lidé jiní, než byli v minulosti?
V poslední době to platí určitě. Lidstvo s nástupem možno říct elektroniky, kdy se objevy mění a střídají se závratnou rychlostí, prodělává jakousi kvalitativní proměnu. Život se musel přizpůsobit překotným změnám a dnešní mladí jsou skutečně jiní, než jsme byli my a všechny předchozí generace. City a tužby člověka jsou po celou dobu jeho existence stále stejné, ale nějak už na ně přestává být čas. Mladí jsou zalezlí u počítačových her s nosem zabořeným do obrazovek a příležitostí k osobnímu styku s ostatními je stále míň. A když, tak jenom jako součást nemyslícího davu při nějaké šílené party v ulicích. Na stadionu. Kdekoli. Individualita se vytrácí. Nevím, jaké morální hodnoty uznává dnešní mladý člověk, ale ráda bych věřila, že nějaké snad vnímá. Po celý život i v dobách zlých (těch bylo požehnaně) jsem byla optimistka, dalo by se říct, že „skalní“. Ale dobré doby se nám jaksi vyhýbají a nejsem si jistá, že jsem taková zůstala.
Neměla byste přesto nějakou radu, jak si v dnešní době zachovat optimistickou mysl?
Nemůžu dávat rady o době, které nerozumím. Naštěstí se pohybuju většinou ve středověku. Je děsivý, ale srozumitelný. Poradit lidem, aby nezabíjeli a nevedli války, aby silní neutiskovali ty slabší beze všech zábran, to asi nejde, jako to nešlo nikdy v minulosti a bohužel asi nikdy nepůjde.
V mládí jste prý hodně hrála divadlo s ochotníky?
Ano, moje útočiště při nemožnosti jiného uplatnění bylo právě divadlo, hrála jsem ho od svých 18 celých 40 let. Dnes oceňuji, že to byla výborná škola k studiu lidských charakterů. Sehrála jsem na stovku krásných velkých dramatických postav, které mi vnitřně přinesly mnohem víc než ocenění diváků. I toho potlesku si vážím. V posledních letech jsem už zvolna měnila jeviště za pero (psací stroj či nejnověji PC).
Máte velkou vitalitu, když jste často cestovala do nejvzdálenějších zemí a také jste podnikla cestu kolem světa.
Bylo to v roce 1994, trasa Praha–New York–Chicago–San Francisco–Havaj–Nový Zéland–Austrálie–Bali-Singapur–Praha. Pohybovaly jsme se (byly jsme dvě holčiny přes pětašedesát) opačným směrem, než je v cestovních kancelářích obvyklé, stále k západu a jeden nocleh jsme tak ušetřily. Cesta trvala přes dva měsíce. Nejdéle jsme pobyly v Austrálii, 17 dní, ale i tak to bylo málo. Nestihly jsme západní část a vyhnuly jsme se i Sydney. Velká města, pokud nejsou historicky něčím zvláštní, se všechna podobají a zaberou příliš času, tak jsme se soustředily na přírodu po několikadenním pobytu v Melbourne. Taxikář, který nás vezl z letiště, si ještě po těch letech vzpomněl na Zátopka, sotva se dověděl, odkud jsme. Jezdily jsme vlevo autobusem i pronajatým vozem, navštívily vnitrozemský vodopád i ostrůvek na korálovém útesu (to samozřejmě lodí), ale obrovský až zdrcující zážitek byla návštěva Severního teritoria se známými rudými skalami. S oblibou říkávám, že kdo je neviděl na vlastní oči, nebyl v Austrálii, i kdyby tam strávil celý život od narození.
Co ve světě stojí za vidění?
To už jsem naznačila. Austrálie vede, ale samozřejmě je toho mnohem víc. Vlastně všechno, ať už jde o lidi, o jejich výtvory či zázraky přírody. Údolí Berounky má svůj půvab i vedle Grand Canyonu a Himálaje. Možná právě to poznání je to nejcennější, co si v těch dálkách uvědomujeme.
Prozradíte nám, jaké máte další plány, ať už se týkají psaní nebo cestování?
S cestováním jsem skončila. I kdyby mi nebylo těch 85, všude se příliš rozmáhá organizovaný cestovní ruch. Pamatuju čas, kdy šikmá věž v Pise byla přístupná z krásné otevřené louky. O něco starší generace ještě vypráví, jak v Římě byl volný přístup na Forum Romanum. A tak dále, netýká se to jen Itálie. V Řecku jsme objevily spoustu zastrčených nádherných památek, ale najít je není jednoduché. Stejně tak v Mexiku, díky známosti s tamním obyvatelem jsme navštívily nedaleko Mexico City překrásnou pyramidu, která se vyrovná slavné Chichén Itzá, kde v celém objektu bylo jen několik málo lidí na rozdíl od davů, které si v zavedených památkách, kam míří cestovní kanceláře, šlapou po hlavách. Teď jsem se dočetla, že krásné Xochicalco po zásluze už proniklo mezi ty nejznámější. Ale tak krásně jako tehdy v osamění tam už nebude.Pokud jde o psaní, plány raději neprozradím, protože vzhledem k mému věku už je skoro drzost je mít. Řeknu jen to, že právě pracuji na propojení řady českých králů z domácího rodu (počítám k nim i Lucemburky) osobou „zapomenutého krále“ Václava Prvního, syna Přemysla Prvního a otce Přemysla Druhého. Podaří-li se mi to, bude tok královských dějin v mých románech propojen v souvislou řadu od dvanáctého století až k úsvitu husitství. Ale první český král byl Břetislavův syn Vratislav, narozený sto třicet let před prvním Přemyslem a korunovaný 1085. Hádanka zní: Dojde i na něho?
Děkujeme za rozhovor.
Také já děkuju za otázky. Svých čtenářů si vážím a všechna „blízká setkání“ s nimi jsou užitečná, neboť jsou to lidé inteligentní. Jiní by mě nečetli.
