BLACK FRIDAY = čtení a zábava od 39 Kč

Markéta Hejkalová: Rodinné a mezilidské vztahy jsou nejdůležitější

archiv revue
V úterý 14. listopadu besedovala v Domě knihy spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová. Hostům představila knihu Měj mě rád/a.
Markéta Hejkalová vystudovala finštinu a ruštinu, pracovala jako redaktorka, v druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé českého velvyslanectví ve Finsku. Dnes pracuje pro rodinné nakladatelství Hejkal, překládá do češtiny díla Miky Waltariho a pořádá každoroční Podzimní knižní trh v Havlíčkově Brodě.

Autorka debutovala v roce 1988 novelou Mimo mysu, kterou vydala pod svým dívčím jménem Pražáková. V nakladatelství Hejkal pak vydala knížku pro děti Šli myšáci do světa. Od roku 2002 píše romány, v nichž se ženské příběhy často odehrávají v cizích zemích. Napsala také několik knih faktu a přeložila mnoho knih finské literatury, zejména díla Miky Waltariho a Arta Paasilinny. Její knihy byly přeloženy do angličtiny, němčiny, ruštiny, bulharštiny a albánštiny.

Měj mě rád/a

Je pondělí odpoledne, začátek léta, začátek dvacátého století. Děti si hrají u rybníka a jedno z nich se málem utopí. Holčička Lina se později vdá za Reinharda Heydricha a z malého Karlíčka vyroste obávaný komunistický prokurátor. A na další dvě holčičky, Terezku a Johanku, čeká obyčejný život: lásky, manželství, děti, radosti, zrady… a smrt, po níž vše začíná jakoby znovu. Román plyne řekou času a v jejích dravých vírech se točí osudy lidí, rodů a generací. Odehrává se v několika zemích, vystupují v něm skutečné i fiktivní postavy a jejich životy se nečekaně prolínají. Dobro a zlo bojují o duši hrdinů nejen ve vypjatých okamžicích vzdoru proti násilí a totalitám, ale i ve všedních dnech. Týden delší než století končí, je neděle odpoledne, začátek léta a začátek jednadvacátého století, děti si hrají u rybníka a jedno z nich se málem utopí.

Objevují se ve vaší knize Měj mě rád/a nějaké motivy inspirovány vašimi blízkými?
To přímo ne, jsou tam spíše jen takové útržky. V každém příběhu jsou takové autobiografické střípky. Ale ne přímo mé. Jsou to občas i mé sny, mé noční můry a samozřejmě i kus fantazie.

Čtenářům se občas stane, že s nimi po dočtení knihy zůstanou postavy ještě delší dobu. Máte to tak i vy?

Je zajímavé, že se na to ptáte. Já když jsem psala knihu, byla jsem do toho úplně ponořena a nerada jsem se vytrhávala do všedního světa. Když jsem knihu konečně odevzdala do tisku, byla to úleva, ale zároveň i taková samota.

Říkala jste, že příliš nevyhledáváte psaní v první osobě. Čím vám to není blízké?
Já se bojím, že bych se do těch postav moc promítala, že by to byl spíše takový deník.

V jedné kapitole čtenáře vezmete na schůzku spisovatelů a oni tam debatují o sociálních tématech v literatuře. Jak se k tomu stavíte vy?

Já si myslím, že spisovatel není agitátor. Ta vymyšlená schůzka se odehrávala v roce 23. Ale takové debaty se vedou stále. Já jsem tu vymyšlenou schůzku brala jako takový odraz těch debat, které zažívám.

Ve vašem románu se dá najít spousta témat. Které z těch témat nejvíce rezonuje s vámi osobně?
Možná ty rodinné a mezilidské vztahy. To si myslím, že je asi to nejdůležitější. Ale nezapírám, že mě hodně zajímají témata světové politiky.

Váš dědeček byl spisovatel, vaše maminka také. Dalo by se říci, že máte literaturu v genech. Byla jste k tomu od mala vedena?
Ke čtení mě vedli, ale to vlastně ani moc nemuseli. Já jsem měla vždy radost, když venku pršelo a já si mohla číst. O tom psaní se u nás stále mluvilo, o korekturách, o rukopisech.

Co musí splňovat rukopis, abyste mu dali důvěru ve vašem nakladatelství?
Když jsme začali, tak jsme měli slogan, že vydáváme to, co nikdo jiný ne. My jsme hodně malé, rodinné nakladatelství. Nejvíce se teď soustředíme na ty naše věci, takže nemůžeme všechno stihnout.

Jak jste se vůbec dostala k finštině a k překladům z finštiny?

Já jsem se k tomu dostala zase přes rodinu. Tatínek dostal možnost jet do Finska, aby se naučil druhý ugrofinský jazyk. My jsme s ním nemohli jet, ale vždycky jsme si o tom Finsku povídali a pro mě se to stala taková romantická země. Na gymnáziu mi jazyky šly a po maturitě jsem začala studovat finštinu a ruštinu.

Mohla byste srovnat Česko a Finsko, co se týče podpory umění?

Finové opravdu hodně podporují literaturu. Ve Finsku je také hodně podporován překlad finských textů. Dnes u nás nastal boom severské literatury.

Chystáte pro své čtenáře nějakou novou knihu?

Tak ta kniha existuje v takových útržcích v mé hlavě. Ani nemohu moc říct, o čem bude, určitou roli tam bude hrát smrt, ale takhle to zní strašně morbidně.

Když připravujete knihu, píšete si poznámky na papírky a do sešitu. Co děláte s těmi papírky, když je kniha dokončena?

Ty jdou do sběru nebo do popelnice. Když kniha vyjde, tak vše vyhazuji.

Besedu moderovala: Sandra Procházková
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština
Měj mě rád/a
Čeština

Měj mě rád/a

0.0 0
329 270
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Možná jste o Abhejali Bernardové dosud neslyšeli, a my bychom to rádi napravili. Tahle inspirující žena jako desátý člověk na světě dokončila výzvu „Oceans Seven“. Je první člověk pocházející ze země bez moře, každou přeplavbu navíc zvládla na první pokus. Pracuje jako překladatelka a šéfka nakladatelství Madal Bal. Je také mistryní ČR v běhu na 100 km a 24 h, od 18 let se věnuje meditaci. O svých výpravách nejen po světě, ale hlavně do vlastního nitra, napsala knihu Dokud voda neskončí. Nedávno vyšla i audiokniha, kterou namluvila Tereza Bebarová.
V sobotu 16. listopadu jste se mohli v Ostravě setkat s Karin Krajčo Babinskou, autorkou knižní novinky Čarodějky, která se konala v DOMĚ KNIHY KNIHCENTRUM.cz. Autorku doprovodil Richard Krajčo.
„Manžel je Nebesy. Žena je Zemí. Manžel je sluncem, což jej činí stálým, jako je ona jasná koule. Žena je měsícem, ubývajícím a mizejícím, ale nevyhnutelně slabým. Nebesa jsou uctívána na obloze nad námi, země je dole, špinavá a šlape se po ní.“ – citace z knihy, str. 196 –