Pražák s bulharskými kořeny vydává druhý díl ohlédnutí za realitou socialistického všedního dne v Československu. Názvem navazuje jeho kniha na předchozí Retro.ČS, má jen pořadové číslo 2 a jiný podtitul – Jak jsme si to (u)žili za reálného socialismu.První Retro.ČS se stalo bestsellerem. Pomáhalo to při psaní „dvojky“?
Určitě to také nabíjí – a nejenom ta čísla prodejů, která jsme mimochodem já ani vydavatel nečekali. Velkou vzpruhou byly i osobní vzkazy, které jsem dostával na setkáních se čtenáři nebo prostřednictvím sociálních sítí. Ale zároveň byl ten první úspěch hodně svazující a neberte to jako frázi, když řeknu, že jsem k psaní „dvojky“ usedal s mnohem větší pokorou. Možná se to promítlo i do výsledku, o kterém moje editorka Kamila Hladká řekla, že je dospělejší. Měl jsem v tu chvíli na vybranou, jestli se cítit dotčeně,
anebo to vzít jako poklonu a rozhodl jsem se pro to druhé (smích). Mimochodem, nebyl jsem si vůbec původně jist, zda má vzniknout skutečná „dvojka“ kopírující koncepčně „jedničku“ včetně názvu, ale pak jsem usoudil, že právě tohle čtenáři čekají, a že bych je víc zmátl tím, že jim nabídnu něco jiného, než tím, že přicházím s knihou s velmi podobným layoutem a názvem. A ještě k té podpoře – žádné Retro.ČS II by neexistovalo bez absolutního a bezvýhradného pochopení mé paní a rodiny vůbec. Psaní je hrozná samota nejen pro autora, ale on sám pro lidi kolem taky prakticky přestane existovat.
Lišila se nějak práce na „dvojce“ oproti „jedničce“?
Když skládáte písničku, tak máte dvě možnosti: buď zhudebníte text, anebo slova podřídíte melodii. Já jsem u „jedničky“ nejprve psal, a teprve na základě textu vybíral obrázky. Občas mě to dostalo do úzkých, protože jsem od začátku chtěl, aby knížka byla především obrazová. Protože retro je téma, které má co dělat s individuálními pocity – vzpomínky má každý své, ale všechny sjednocuje nějaký vizuální společný jmenovatel. Kdybych to měl říct srozumitelně – v Bílé labuti jsme každý kupovali něco jiného s jiným úspěchem, ale pro každého z nás vypadal ten obchoďák stejně. Najít průsečík pro tolik lidí je zkrátka těžké a postarat se o to může jen obraz. Na ten jsem textem navázal jaksi za sebe, ale ten text si každý může obohatit o to své, anebo ten můj úplně ignorovat, jestliže mu ilustrace stačí. „Dvojku“ jsem zpracovával opačným způsobem – text jsem podřídil obrázkům. Zprvu jsem měl obavu, ž e mi téma nepokryjí dostatečně, ale naštěstí se ukázala jako lichá. Ilustrací je ještě víc než v jedničce. Ale ještě v něčem byl zásadní rozdíl – v náladě, která se mě při psaní zmocňovala.
Jak tomu mám rozumět?
Při psaní „jedničky“ se mě zmocňovala převážně nostalgie. To je podle mě dobrá emoce, i když znamená ohlížení, navíc za dobou, která byla, jaká byla. Ale je to vyvolávání milých vzpomínek. Možná jsem ji cítil i s ohledem na obsah – ono to jídlo evokuje chutě a vůně, které máme tendenci si navíc idealizovat. Při psaní „dvojky“ jsem cítil často hořkost a zlost. Retro.ČS II pojednává hodně o oborech, kde Česko(slovensko) představovalo světovou špičku. O oborech, ve kterých jsme měli velice slušně až do poloviny 20. století našlápnuto, a které se dokázaly přenést i přes tu strašnou předválečnou hospodářskou krizi, ale to postavení jsme si neudrželi, protože přišel odsun Němců, plánované hospodářství a nakonec celkem neúprosný trh. Vidíte to na těch zpustlých továrních budovách, které doopravdy žalují. Přitom jde o areály, které budovaly generace podnikatelů, a lidí z okolí, kteří k té výrobě měli přímý vztah, byly armády. Vidíte to na úbytku domácí produkce v obchodech. Ze seznamu fabrik, které až do 90. let jely, se vlastně jen škrtá. Mně přitom štve i ta neuvěřitelná neúcta k průmyslovému dědictví, které tahle země má. Nemalujme si to, z drtivé většiny zrušených fabrik nevznikají luxusní industriální lofty. Převážná část, pokud ještě stojí, se topí v plevelu a pomalu se mění v prach. Přitom se na ty baráky podívejte – na ten cit pro ornament, na tu touhu po tom vytvořit něco krásného, co to místo zdobí. Vždyť to byly předměty hrdosti. A tohle má mít dneska jen cenu čtverečných metrů? A teď samozřejmě nemluvím o areálech z dob komunistické industrializace.
Za tím si představuju hlavně textilky – takže „dvojka“ patří oblékání?
Krom jiného i oblékání, ano. Ale je tam toho mnohem víc. „Jednička“ obsahovala silný emotivní prvek v podobě kapitoly věnované hračkám. Protože hračky rovnají se dětství a to se zase většinou rovná době bezstarostnosti. Ve „dvojce“, doufám, podobnou roli sehraje kapitola věnovaná škole, jakkoli tam té bezstarostnosti citelně ubývá (smích). Na to navazují kapitoly věnované módě a bydlení. To jsou velmi komplikovaná témata a já neměl ambici vytvářet encyklopedii. Na něco jsem musel rezignovat docela –
třeba v kapitolách věnovaných spotřební elektronice mě to hodně svádělo k popisu hudební scény a programové nabídky monopolních státních médií. Příšerně by to nabobtnalo, a ta knížka by se tak trochu rozutekla do příliš mnoha směrů a nedržela by pohromadě. A asi bych krom toho musel slevit z objemu obrázků, což se mi vážně nechtělo. Protože jestli má „dvojka“ podobně jako „jednička“ doplňovat rodinná alba fotografií, jsou ilustrace nutné.
Retro je žánr, který stále táhne, čím to?
Myslím, že splňuje dvě základní podmínky – vztahuje se k době, od níž už máme nějaký historický odstup, a potom pamětníci stále žijí. U nás má tenhle žánr trochu nevýhodu v tom, že se značně politizuje. Ani já se politice nemohl absolutně vyhnout, jen jsem to omezil na minimum. Ale není to jen české specifikum – stejně se do retra politika míchá ve všech zemích bývalého východního bloku a je to pochopitelné. Ale ten, kdo by chtěl retro vidět jen jako projev volání po časech, kdy vládla jedna strana, by se měl podívat na situaci v jiných částech světa. I tam je retro moderní, přitom se do toho politika nemíchá vůbec.
Koncentruje se jen na výtvarný výraz tehdejší doby.
Váš otec byl Bulhar, vy sám jste strávil v Bulharsku značnou část svého dětství. Je retro populární i tam?
Je tam velmi populární – sleduju to na internetu prostřednictvím webových stránek a sociálních sítí, vyšla přinejmenším jedna dobrá kniha. Jezdívali jsme k bulharským příbuzným na balkánský venkov přes Maďarsko a Rumunsko. Dodnes se tam rád vracím a pozoruju, jak se život a konzum mění i tam. A mám sen napsat jedno retro jako srovnávací – mezi jednotlivými státy východní Evropy. Dost dobře znám i reálie někdejší NDR, kde jsem často pobýval také, mezery mám ale v těch polských. Nicméně můj archiv se rozšiřuje i tímhle směrem.
Váš archiv si získal velmi dobrou pověst, kolik už máte položek?
Těší mě to a projevuje se to tak, že když se retru věnují média, obracejí se na mě se žádostí buď o obrázky, nebo spolupráci vůbec. Já se o to dělím rád, protože žádný archiv nemá význam, pokud nevydává své poklady. Dnes mám asi sedm tisíc digitalizovaných položek, uvádět přesné číslo by nemělo význam, protože se mění permanentně. Nejvíc mě štve – a stalo se to u „jedničky“ i u „dvojky“, když je sazba knihy hotová a já narazím na přírůstky, které by tam velmi dobře zapadly, ale už je zkrátka na změny pozdě. Rád bych tenhle hendikep dohnal třeba vytvořením nějaké webgalerie, ale nemám na to kdy. Třeba jednou… A taky mě štve, že když konečně seženu scanner, který si poměrně dobře poradí se vzory na fotografiích, přijde Microsoft s novými Windows, které neumožní instalovat k němu plnohodnotný ovladač. Moderní doba má i své limity.
Říká se, že při první knize je člověk autor a od druhé se stává už spisovatelem. Připadáte si tak?
Vůbec ne. Představuju si spisovatele jako J. P. Belmonda v Muži z Acapulka. Sedí, píše a je to jeho obživa, jakkoli třeba mizerná. Moje „civilní“ povolání je jiné, pořád ho považuju za prvořadé a ono mě hodně baví. Ale chv í lemi psaní opravdu nebylo zanedbatelný úvazek. Bože, tolik nočních směn neměl snad ani doktor Blažej v Dietlově nemocnici (smích)!
Foto: Karel Šanda
