Od základní školy nesnáším pravopis. Navzdory tomu jsem dělala vychovatelku na základní škole a následně pracovala v médiích. Tam jsem se z řadové redaktorky vypsala až na šéfredaktorku (ovšem se stále trvajícím odporem k pravopisu). S odchodem na mateřskou jsem sama začala psát knihy a dnes také ostatním autorkám rukopisy schvaluji v našem nakladatelstvíMojeRomantika. Navíc učím své děti doma... a stále jsem schopná ve slově kino napsat Y.
Vaše děti tedy nechodí do školy? Jak můžete stíhat psát, a ještě se s nimi učit?
Manžel pracuje jako dopravní pilot. Momentálně žije napůl v Berlíně a každý druhý týden je s námi v ČR. I to byl jeden z důvodů, proč děti vzděláváme doma. Chceme si maximálně užít veškerý společný čas. Jsme takhle časově flexibilní. Milujeme rozhodnutí na poslední chvíli – ať už jde o celodenní lyžovačku uprostřed týdne zakončenou saunou do 23:00 (ano, naše děti jsou v tuto dobu jediné děti v saunovém komplexu), nebo hodinovou procházku v lese, která se nám protáhne až do večera. Možná je to tím, že jsem vyrostla v době, kdy všechno mělo pevný řád. Dílem je to i proto, že patřím do kategorie „starší matka“ a dokážu se povznést nad věci, které rozbouří emoce mladičkých maminek.
Jak vypadá váš běžný den?
Miluju chaos a tvůrčí ruch. Nenávidím prázdný stůl, na kterém je záměrně položený jen počítač. U nás doma vládne kreativní atmosféra, která začíná v odpoledních hodinách (běžně vstáváme v 10:00). Takže zatímco já píšu, telefonuju, vytvářím reklamní texty a obrázky na naše knihy nebo dělám dobrodružné hry pro děti (více na www.montessori-shop.cz), dcerka Jasmin maluje, tančí nebo modeluje, synátor Hektor podle iPadu hraje na klavír nebo si hraje se psem či hlasitě komunikuje v angličtině se spoluhráči v online hrách. Když se náhodou oba sejdou v tvůrčí náladě, natáčí videa na svůj youtube kanál "DIYť jsem šikulka".
Ještě se vraťme ke schvalování rukopisů pro vydávání knih. Jak celý ten proces vypadá? Chodí vám denně několik rukopisů a vy je všechny pročítáte, nebo rovnou podle nějakých kritérií vybíráte?
Zahraniční autorky si vybírám sama podle toho, jaká kniha mě od nich zaujme. Následně oslovíme zastupující agentku a dohodneme podmínky překladu, tisku atd. U českých rukopisů je to jiné. Jde ve 100 % případů o ženy, které nikdy nikde nepublikovaly, tím ale neříkám, že se bráním mužským rukopisům. Nicméně každý, s kým vstoupím do jednání, musí být ochoten na sobě dále pracovat. To v praxi znamená klidně přepsat i půl dodaného rukopisu. Já pochopitelně nemám patent na úspěch, ale řídím se pocity. Pokud finální rukopis zhltnu jak malinu, sem tam u toho brečím a klidně se i klepu strachy, pak knížku v nakladatelství MojeRomantika maximálně podpoříme!
A ano, všechny rukopisy poctivě pročítám a momentálně jich mám v počítači 7 od čtyř českých autorek. Já ale ctím kvalitu nad kvantitou. Takže pokud mají autorky trpělivost a odhodlání, můžeme se dohodnout. Však Marcy Jell by vám mohla vyprávět… kolik ta chudinka musela kvůli mně ze začátku napřepisovat stránek!
Teď k vaší Tetralogii bratří MacLachlanů. O čem je?
Jde o příběh čtyř skotských bratrů, kteří podle nepsaného zákona romantických knih pro ženy ještě nenašli svou spřízněnou duši. To se samozřejmě za spousty různých zápletek změní a každý z nich nakonec najde ženu, která ho dělá šťastným. V posledních dvou knihách je tou vyvolenou Češka! A tímto trendem budu pokračovat i v dalších knížkách. Já vím, jak jsou české ženy úžasné, houževnaté, krásné… tak proč o tom nepsat.
Proč zrovna čtyři díly a raději jste nezvolila formu jednoho románu?Sama preferuji oddělené příběhy. Dopřála jsem tedy každému z mých chlapáků samostatnou knížku. Navíc postupně nahráváme všechny knihy jako audioknihu, a nedovedu si představit, že bych seděla ve studiu a namlouvala příběh všech čtyř bratrů najednou! Už jen první audiokniha Záměna mi dala zabrat. Prala jsem se paradoxně s vlastním studem. Psát eroticky laděné knížky a následně mluvit a setkávat se s čtenářkami mi nevadí, ale slyšet vlastní hlas, jak chraplavým šeptem popisuje pikantní milostnou scénu… no nebudu lhát – při finálním poslechu jsem ze studia utekla a nechala výsledek na profících.
Jaké čtete knihy?
Čtu pořád. Není den, kdy nečtu nebo nepíšu. Je to moje hlavní zábava a zároveň zaměstnání. Pochopitelně jsem za svůj život četla i jiné žánry než beletrii, ale čím jsem starší, tím míň jsem ochotná se přetvařovat. Chápu, že někoho baví detektivky, cestopisy či básně, ale můj šálek kávy to není. Já mám ráda tyhle romanticky ložené příběhy s dávkou naivity, které končí dobře. Jsem ale stále překvapená, kolik čtenářů (ano, moje knížky si kupují a čtou i muži) se stydí přiznat, co čtou! Odsouzení společností je srovnatelné, jako když muž hrdě prohlásí, že rád sleduje porno. Ruku na srdce, každý na něj koukal či kouká, ale nepřizná to. Proč? Muži pro vzrušení potřebují více obrazovou podstatu erotična a ženy sahají po obsahové. Však kdyby toho sexu nebylo, tak tu po světě neběhali Terry Pratchett, Agatha Christie nebo Jo Nesbø.
Kterým čtenářům vaše knihy doporučíte?Píšu hlavně pro ženy, které se chtějí zasnít, odpočinout si a zažít v bezpečí své ložnice „povolené“ erotické dobrodružství. Spousta lidí poukáže na naivní žánr, který je pro mnohé až za hranicí. Ale já si prostě paličatě stojím za tím, že české čtenářky se nemusí stydět za své touhy. Že číst eroticky laděnou beletrii – nebo jak mi někdo napsal, knihy s návykovým softpornem – je dobře!
Prozradíte nám také něco o vaší poslední knize?
Kniha Chráním tě je hodně osobní záležitost. Sestra hlavní hrdinky je odrazem skutečné ženy. V příběhu jsem poupravila některé informace, ale ta hlavní je pravdivá – mladá žena, manželka a matka se statečně pere se zákeřnou formou roztroušené sklerózy. Tahle nemoc jí krade radost ze života a Iveta se snaží vzdorovat. Jak v knize, tak v realitě pomáhá Ivetě v pohybu speciální přístroj umístěný pod kolenem. Tento pro život důležitý přístroj se zapůjčuje a pojišťovny ho nehradí. Tak jsem se rozhodla, že věnuji svůj honorář (a zřejmě i nějaký další výnos z prodeje knihy, protože ten přístroj je v řádech statisíců) na nákup zmíněného strojku.
Znáte se s Ivetou osobně?
Ano. Byla to má dlouholetá kolegyně z časopisu. Vždy milá, pracovitá holka, která vždycky nejdřív pomáhala ostatním, než by něco chtěla pro sebe. Neobtěžovala okolí, nežádala peníze, chtěla jen pomoci s formulací dopisu do nadací, které pomáhají lidem s roztroušenou sklerózou. Teprve až při pročítání dopisu jsem si s hrůzou uvědomila, jak brutálně tahle nemoc ovlivnila kvalitu života celé její rodiny. Ta holka si nepřeje nové auto, dovolenou, kabelku... Ona si přeje stroječek, díky kterému může sama dojít na fotbalový trénink syna, vyrazit na kolo s dcerkou, projít se s manželem při západu slunce. Pokud se mi podaří touto knížkou nasbírat potřebné peníze a navnadit i ostatní, aby poslali nějakou tu korunu na transparentní účet, bude to můj největší vánoční dárek.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Mirrorphotos
