Když se svého času hledalo vhodné místo pro sehrání zápasu o titul mistra světa v šachu mezi Borisem Spasským a Robertem Fischerem, byl celkem bez problémů zvolen Reykjavík. Ostrov Island se totiž geograficky nacházel zhruba uprostřed mezi SSSR a USA, takže žádný z hráčů nebyl zvýhodněn faktorem domácího prostředí, k čemuž by nevyhnutelně došlo v momentě, kdy by bylo vybráno nějaké evropské, resp. americké město. Tenkrát v létě roku 1972 se Island na dva měsíce stal středobodem světa, protože o zápas byl mimořádný zájem...
Co ale jinak o Islandu víme? Je to pro nás, Středoevropany, stále země značně exotická, a když jsem si o ní před psaním této recenze hledal nějaké informace, většina z nich pro mě byla „španělskou vesnicí“. Mám však za to, že zájem o tento od civilizace tak vzdálený ostrov bude stoupat, přičemž „na vině“ je současná islandská literatura, která se v posledních letech díky několika pozoruhodným tvůrcům (Gyrðir Elíasson, Jón Kalman Stefánsson, Yrsa Sigurðardóttir aj.) stává pojmem, ne nepodobným např. fenoménu „nordkrimi“.
Jedním z těchto autorů, jehož věhlas proniká daleko za břehy Islandu, je i Steinar Bragi, který se nedávno představil českému čtenáři románem Planina. Ohlasy na něj jsou veskrze pozitivní a co se týká mne, nemám důvod k opačnému hodnocení. Bragimu se totiž podařilo napsat mimořádně hutný text, v němž našly své místo jak prvky hororu a pochmurné, tíživé atmosféry islandského vnitrozemí, tak i syrově psychologické momenty. Tyto dvě základní roviny příběhu konvergují v ústředním bodě, jímž je dle mého názoru existenciální chaos, bezprizornost člověka ve světě, kde jej nikdo a nic nedokáže zbavit úzkostného tápání kolem velké otázky po smyslu života. Dokonce ani ti, které považujeme za své přátele, nám v tomto nepomůžou, a to ne snad proto, že by nechtěli, ale z důvodu téhož vědomostního, resp. filosofického a náboženského manka. Bloudění v kruhu totálně absentujícího porozumění sobě samému je tak svazující, až se zdá, že z této životní tautologie není úniku, že je nám jaksi apriorně dána či předána jako fundamentální pocit marnosti a zmaru. Tak tomu ale není, alespoň ne absolutně. Jsou v našem životě okamžiky prozření, odkazující někam výš, a nikdo není z tohoto oblažujícího, protože konečně všechápajícího poznání vyloučen. Jistě, mnozí jej zažijí až v okamžiku, kdy jejich pozemský život končí...
Čtyři lidé (přesněji řečeno dvě dvojice) jedou autem islandským vnitrozemím, nehostinným a záhadným jako jinde pouště či hluboké lesy. Vnitřní prostor auta je jediným civilizačním ostrůvkem v okolní pustině, silnice, stále více se ztrácející v mlze, pak tenkou spojnicí se světem lidí. Patníky kolem cesty, žádostivě vyhlížené jako záchranné bójky, s postupujícím soumrakem náhle mizí. Následuje bloudění, víc zoufalé než promyšlené, a potom prudký náraz...
Na následujících stránkách rozvíjí Steinar Bragi alegorickou, mytologickými prvky prokládanou smuteční ódu na tragédii svého národa, resp. jeho takřka jednomyslně vyznávané postnáboženství konzumismu a hedonismu, kterému propadl možná víc, než lidé jinde. Po dlouhém období prosperity a všeobecné víry v konečné vítězství peněz a blahobytu, spojené s odmítnutím nyní již nepotřebných mravních závazků, přišlo tvrdé vystřízlivění v podobě finanční krize roku 2008, která dopadla na islandskou společnost mnohem tíživěji než na ostatní země. Toto všechno zaznívá v knize jen náznakově, ovšem o to zřetelněji a naléhavěji.
Naše čtveřice se ocitá v jakémsi osaměle stojícím stavení, pravděpodobně statku, v němž žijí pouze dva lidé – nevlídná, podezřívavá stařena a podivný, podle všeho psychicky nemocný muž. V domě je cítit jakési tajemné napětí, způsobené mentalitou obou domácích a jejich zvláštními obsesemi. Naštěstí zde nedobrovolní a podle všeho i nevítaní návštěvníci stráví jen jednu noc a ráno, tentokrát už za denního světla, se vydají na cestu domů. Tak si to aspoň plánují...
Čtenář se postupně seznamuje s dosavadním životem každého z protagonistů, přičemž ty se navzájem podobají jako vejce vejci. Alkohol, drogy, sex a machinace na finančních trzích – to všechno z nich dělá jakési standardizované, unifikované a pudově jednající bytosti, nijak zvlášť se neodlišující ani svým osobnostním profilem. To se nemění ani nyní, resp. spíše k horšímu. Namísto společného úsilí o překonání obtížné situace přichází vzájemné spory, podezírání a vzpomínání na minulé křivdy. Přátelství a dokonce i láska se náhle odhalují ve své skutečné podobě – jako prostředek k využití druhého pro vlastní egoistické cíle, jako oboustranně vykalkulovaná fúze lidí, které na chvíli spojily jejich přízemní, materiální zájmy.
Při čtení jsem nenarazil ani na jednu tiskovou chybu, což je na naše poměry naprosté unikum. Co mi trochu vadilo, byl místy poněkud prvoplánový překlad. Co se pak týče autora, vytkl bych mu asi některé „thrillerové“ pasáže, které podle mého názoru nemusely být tak dlouhé.
Autor: Jan Hofírek
