Seweryna Szmaglewska (1916 – 1992) vyrůstala ve Varšavě v nežidovské rodině. Studovala učitelský seminář pro ženy a poté Sociální a pedagogickou fakultu. Do koncentračního tábora se nedostala z náboženských důvodů, ale za svou odbojovou činnost, tedy z důvodů politických. O tom, jak vypadal každodenní život v koncentračním táboře Osvětim-Březinka, napsala knihu hned poté, co se jí podařilo uprchnout z pochodu smrti a dostat se do rodného Polska. Seweryna vypovídala před norimberským soudem, a i díky její knize byla potrestána řada válečných zločinců.
Dým nad Březinkou u nás vydává nakladatelství Garamond a jde o autobiografickou zpověď. Autorka popisuje, jak to v táboře chodilo, proto nečekejte žádný srdceryvný příběh se šťastným koncem. Takových příběhů je na trhu spousta a většinou jde o čirou fikci. Dým nad Březinkou je pravdivé svědectví očité svědkyně, která ovšem nezahořkla a nemá tendenci se komukoliv mstít. Mohlo by se zdát, že její hněv je namířený vůči německým zaměstnancům tábora, ale skutečnost je jiná.
O každodenních věcech tu rozhodovali jiní, a protože tu bylo velké množství vězňů, v každém bloku či skupině se vytvořila určitá organizace, která se řídila vlastními pravidly. Autorka vás vyvede z omylu ve smyslu, že vězni byli ti dobří, kdežto dozorci ti špatní. Mezi dozorci dokázala najít jedince s vyvinutou morálkou a naopak. Je děsivé, jaké intriky probíhaly v táboře, kde šlo všem o život. Jenomže taková je už lidská povaha. Mnozí chtěli mít výhody, báli se o holý život, a tak se neštítili vůbec ničeho. Seweryna píše poutavě a všechno vám srozumitelně vysvětlí, jako kdyby mluvila s přáteli.
Bez emocí popisuje, jak se do tábora dostala, v jakých tam fungovala podmínkách a jak spolu s ostatními žila. Pokud ji zaujala některá z vězenkyň, podělí se s vámi o její příběh. Protože tu byla z politických důvodů, její pohled na celou záležitost bude trošičku jiný, než jaký znáte z knížek o židech. Těm se vlastně až tolik nevěnuje, pro ni to byla jedna skupina vězňů. Autorka popisuje nelidské podmínky, v nichž žila. Pro nás je to něco naprosto nepředstavitelného. Dým nad Březinkou je brutální svou upřímností a při čtení vám bude běhat mráz po zádech.
Autorka je až nepříjemně detailní a píše o věcech, která jsou pro nás tabu už třeba jen z estetických důvodů. Dým nad Březinkou není obžaloba nacismu, autorka si je totiž dobře vědomá toho, že už v roce 1945 nešlo zamlčet, co se v koncentračních táborech dělo. Ona chtěla přispět pouze k tomu, aby si ostatní dokázali udělat obrázek o tom, jak se v táboře spalo, jedlo a pracovalo. Zlo přicházelo mnohdy od lidí nebo z míst, kde byste to vůbec nečekali, a o to to bylo bolestivější. Seweryna Szmaglewska zatrpkla, ale přesto si zachovala víru v člověka a v lepší zítřky. A myslím, že přesně tohle je poselství celé knihy. Dým nad Březinkou vás přesvědčí o tom, že člověk dokáže snést i nesnesitelné.
Autor: Veronika Černucká