Literární dokument se skládá z pěti vyprávění lidí od kolotočů, doslovu Markéta Skočovské, která čtenářům poskytla krátký náhled do historie světských, a dvoustránkového komentáře autorky knihy Kamily Hladké. Život světských je zachycen na mnoha snímcích – jak z jejich archivu, tak od fotografa Jana Cágy. Jak u mne tato kniha obstála? Co se týče technické stránky – papír je až překvapivě velmi kvalitní, pevná vazba, žádná stránka nepřišla nazmar – text je i na vnitřních deskách.
A jaký byl můj literární zážitek?
Z těch několika medailonů nejde generalizovat, že by měli všichni světští stejnou životní filozofii. Co je ale pro ně základem, je rodina. Zdají se být semknutější a dbají na předávání svého řemesla z generace na generaci. Ale v jiných rovinách se liší. Někteří jsou benevolentní, když si jejich potomci vyhlídnou své partnery mezi domácími – tedy těmi, kdo nejsou od fochu, – jiní mají k tomuto toleranci menší. Jedni nechávají své děti chodit do stejné školy, jiné děti se musí přizpůsobit a během roku navštěvují různé školy – podle toho, kde mají zrovna štaci. Zajímavý je také přístup k víře.
Od knihy jsem čekala, že získám větší náhled do života kolotočářů a díky tomu oni získají víc mého pochopení. Ale tenhle efekt se bohužel nekonal. I dál pro mě zůstanou rozporuplnými postavičkami spojenými s hlukem, psy na volno a nejistotou, jestli jsou atrakce opravdu bezpečné. Je to dáno i touhle dobou. Kdysi, když přijela pouť, byl to svátek. Labutě, řetízkáč, autodrom, pak centrifuga, to byl extrém. Jenže dnes se světští musí přizpůsobovat – lidi chtějí víc a víc adrenalinu. A proto musejí sahat po nových, senzačních atrakcích. To přizpůsobování se je vlastně jejich dalším rysem. Musím uznat, že je obdivuhodné, že se světští stále drží, a mohu-li citovat z úryvků na deskách knihy „Vždycky jsme my světský přežili a přežijeme zase.“ Zatímco jiní střídají povolání nebo se hledají, světští mají (alespoň většinou) jasno.
Titul Lidi od kolotoče je pro mě hůře uchopitelný, diametrálně se liší od autorčina předchozího literárního dokumentu Sestry, který mě naprosto pohltil. Kamila Hladká nechala vyprávění v nářečí a slangu. Jsou to holé výpovědi světských, do nichž není zasahováno otázkami – což mě také nahlodává k pochybnostem, zda by nebyla jiná forma vhodnější. Hladká ovšem odvedla skvělou práci v tom, že se jí vůbec podařilo dostat se mezi světské a získat od nich povídání. Jak se z knihy a zejména z rozhovorů o této vzniku této knihy dozvíte, je velmi těžké dostat se do tak semknutého uskupení, jako jsou lidi od kolotoče.
Recenzentka Radka
