Jedním takovým zářným příkladem je šedesátipětiletý Filip Galvan, neklidný, rtuťovitý a nemluvný důchodce a zejména truchlící vdovec. Ztráta jeho ženy ho tíží více, než si dokáže připustit. 35 let společného života se mu vryly pod kůží a není tedy divu, že s ní vlastně stále vede rozhovory a nechává na ní důležitá rozhodnutí. Promlouvá k ní prostřednictvím urny s jejími ostatky, kterou má vystavenou na krbové římse.
Jeho život je monotónní, celé dny prosedí ve svém málem panelákovém bytě, kde z oken pozoruje okolní (ne)dění, případně posedává v oblíbeném modrém křesle s kávou a nohama zavěšenýma mezi šprušlemi topení, jelikož trpí zimomřivými končetinami. Nemá žádné kamarády, nikam nechodí, nic ho nezajímá... Stal se z něj uzavřený člověk bez nutnosti jakékoliv společnosti.
Jeho zaběhnutou každodenní nudnou rutinu, která mu však navýsost vyhovovala, naruší až devítiletá slečna jménem Amálka, která touží tohoto nerudného dědka lépe poznat. Její vnitřní pocit jí totiž praví, že Filip bude vlastně bezva chlap a bezva kámoš, nejen pro ni, ale i pro jejího kocoura jménem Olly.
„Je hrozně hodný, ale ještě o tom neví."
– citace z knihy, str. 22 –
Filip před Amélií zavírá dveře, úsečně jí odpovídá na nepříjemné otázky a jediné, co si přeje, ať mu dá pokoj.
Jenže Amélie je dítko zvídavé, neustále švitořící a nevzdává se jen tak bez boje. Každé ráno cestou do školy na Filipa zvoní. Až jednou Filip změní své návyky a Amálku si pustí i s kocourem k tělu. Vzniká nezvyklé přátelství mezi stárnoucím mužem a dívenkou, která má celý život teprve před sebou. Filip se dovídá mnoho o křehké dětské duši a nepřestane žasnout, jak mu tohle malé dítě umí poradit a přehodnotit jeho priority. Filip má dospělé děti, s kterými není ve styku. Amálka tomu nerozumí a pokládá mu otázky přímo na tělo. Otázky takové, které mu otevřou mysl i duši a vše se rázem mění...
Otázkou je, jak dobře známe naše sousedy? Co o nich víme? Proč se o ně nezajímáme? Co nám v kontaktu s nimi brání? Proč nastala doba, kdy jsme přestali pečovat o mezilidské vztahy?
Tato skvělá oddechová a nenáročná kniha dokáže navodit svou barvitou češtinou a často vtipnými až zábavnými dialogy pohodovou atmosféru. Autorka ji podala velmi lidsky a hezkým způsobem zpracovala jednotlivé charaktery, které se postupem času začaly měnit – k lepšímu. Je to přesně ten typ románu, ve kterém jednoduchá slova vyjadřují velké city.
Román Přes práh je prvotinou české autorky Anety Kollerové Maškové a já si na závěr neodpustím poznámku, že ve mně tento příběh evokoval takovou českou verzi famózního románu švédského autora Fredrika Backmana Muž jménem Ove, který patří k mým nejoblíbenějším vůbec. Situace je sice malinko jiná, ale přeměna věčně mrzutého důchodce v osobu mající opět radost ze života je podobná a kouzelně nádherná.
Autor: Denisa Šimíčková
