Albert Moralez ztratil svou ženu při porodu jejich syna. Bolest to byla veliká, o to větší, že synek odmítal cokoliv pozřít a umíral tak před očima i on. Až se jednou střetly cesty osudy – Albert potkal nešťastnou černošku Reju, která naopak ztratila svého syna kvůli třeskutému mrazu. Pomoci se dočká až od pana Alberta, na černochy se v té době pohlíželo jako na póvl. Reju syn Gullermo přijmul a ona se tak stala jeho kojnou. Časem dokonce kojnou i jeho vlastních dětí, i vnoučat. Žila tak po boku rodiny dlouhá léta, i za dob Francisca staršího, který se oženil s velice milou a obětavou ženou Beatriz. Reja se stala nedílnou součástí rodiny, pomluvy, nepomluvy. Tolik ji všichni milovali.
Jednoho dne se však objeví s brečícím uzlíčkem, kolem kterého polétává roj včel. Včely ho chránily a kupodivu neubližovaly ani nikomu dalšímu. Chlapeček dostal jméno Simonipio. Byl znetvořen a byla mu předvídána brzká smrt. Jeho aura však byla silná, ba dokonce kouzelná. Byl pro rodinu požehnáním, jak se ukázalo i později. Vstoupil do jejich života znenadání a už ho nikdy neměl opustit. Brzy si ho všichni blízcí oblíbili pro jeho milou povahu a zapomněli i na jeho viditelné postižení. Jak rostl, stal se skvělým pomocníkem, jen mluvit se nenaučil, vydával pouze všelijaké skřeky. Avšak oplýval ojedinělým darem! Darem vidět budoucnost a pohlédnout do nitra a duše každého, koho propaloval svým pohledem.
Postupem času čtenář zjišťuje, kde je vypravěčem celé této rodinné ságy. Je to syn Francisca a Beatriz, Francisco mladší.
V relativně poklidném životě městečka nicméně měly nastat obrovské změny. Píše se rok 1918 a blíží se válka. Nejprve rodině armáda sebrala veškerou úrodu, později si už brala vše, co jí do očí praštilo – kradla, loupila. Městečko začalo žít v neustálém strachu z banditů, tlup, které nezřízeně nejen kradly, ale i vraždily a unášely bezbranné ženy, na které náhodně při svých toulkách natrefily. Proto se Francisco rozhodl své dvě dcery poslat k jeptiškám do kláštera a školy Nejsvětějšího srdce do Monterrey.
Pak přišla další rána – pomyslný poslední hřebíček do rakve. Pozemková reforma, díky které rodina přišla o rozsáhlé pozemky, které zdědila po předcích a na kterých se tolik nadřela.
Sic válka skončila, ale přinesla s sebou peklo jménem žlutá zimnice, kterou po pár letech následovala ještě brutálnější epidemie španělské chřipky. Ta kosila obyvatele Linaresu – mladé, staré, bohaté či chudé. Nejprudší nápor trval několik měsíců a zanechal po sobě na celém světě v odhadu 20 až 50 milionů mrtvých. V samotném Mexiku se číslo vyšplhalo až k půl milionu. Jenže ztráty nelze měřit čísly, ale bolestí. Zůstalo tehdy tolik rodičů bez dětí a tolik dětí bez rodičů...
„Nic nezvratnějšího než pomazání od vlastní matky neexistuje."
- citace z knihy, str. 88 -
Nacházíme se v době, kdy se nevěřilo na moderní pokroky medicíny, spasnými byly pro pobožné pouze zázraky popisované ve Starém a Novém zákoně seslané samotným Bohem. Pouze místní doktor Cantú si byl jist, že epidemii lze zabránit jedině léky a očkováním. Věřil v pokrok vědy. Avšak mělo ještě dlouho trvat, než se lidstvo touto cestou vydá…
Katastrofa střídá katastrofu. Po zimnici, chřipce, přichází morová nákaza. Přeživší lidé ztrácejí důvody žít dál osamělé životy.
Beatriz porodí syna, již zmiňovaného vypravěče příběhu Francisca mladšího. Simonopio se od první chvíle stává jeho bratrem, druhem, věrným kamarádem, ochráncem, a nakonec i zachráncem.
Jenže pak se život rodiny obrátí naruby. Ne válka, ani epidemie, ale nenávist a zoufalství, zapříčiní nesmírnou rodinnou tragédii, která ovlivní celý dosavadní život zbývajících členů Moralezových.
Ač je to nemyslitelné, Francisco mladší celý následující život trpí vůči Simonopiovi záští, která pramenila z pocitu, že ho opustil a nechal na holičkách. Dumá nad tím, proč to udělal... Až po čase, kdy je sám stár, se vydává na místo svého dětství objevit pravdu. To nebyl Simonopio, kdo jej opustil. Pravda zůstala ukrytá za dětskou naivitou a vytane na povrch až nyní, kdy stařičký Francisco nalezne ten pravý důvod svého vlastně spokojeného a naplněného života...
Francisco starší byl skvělý chlapík s dobrým srdcem, jeho žena Beatriz byla dobrosrdečná, ochotná za každých okolností pomáhat druhým v nouzi, ale přitom se rvát za svou rodinu jako pravá tygřice. Reja byla obdivuhodnou osobou s vrozeným šestým smyslem, naprosto oddaná „svým pánům“ a jejich dětem, které navíc všechny vroucně milovala.
Velké díky patří překladatelce za překrásně vytříbený jazyk, který použila. Kniha Šepot včel se četla sama nejen díky neobyčejně čtivému obsahu, ale právě i díky bravurnímu překladu. Byla to jedna velká fantazie a knihu řadím mezi jedny z nejlepších vůbec.
Autor: Denisa Šimíčková
