V románu Živí a ztracení se ocitáme v poválečném Berlíně, který se vzpamatovává z bombardování a vypořádává se s následky druhé světové války. Nastává čas zúčtování. Ne všichni Němci však nesou vinu za činy labilního Hitlera, ne všichni jeho politiku podporovali. Vnímání Němců ve světle okolností je nicméně bráno jako kolektivní vina. Román se soustředí hlavně na spojeneckou okupaci Berlína a nastiňuje roli, kterou v samotné válce a následné okupaci sehráli židovští američtí vojáci. Poodkrývá nejen realitu okupace Německa, ale také poválečnou Ameriku. Poválečná realita totiž nezrcadlila vždycky ideály, za které se bojovalo. Popisovány jsou však i události před válkou, dospívání mladé německožidovské dívky na pozadí čím dál více sílícího antisemitismu. Byla to doba nepopsatelné pochmurnosti a skupinové krutosti.
Do zničeného Berlína přijíždějí sourozenci Millie a David Mosbachovi, kteří těsně před vypuknutím Křišťálové noci z města utekli do USA. Jejich mladší sestra a rodiče toto štěstí neměli. Oba se do své domoviny vrací pod ochrannými křídly americké armády, David jako voják vycvičený v přísně utajovaném Camp Ritchie v Marylandu pomáhá přeživším v táborech pro vysídlené osoby, Millie naopak pod patronátem denacifikačního úřadu. Jejich úmysly však nebyly zcela čistě dobrosrdečné, hlavním cílem bylo zjistit, co se stalo se zbytkem rodiny.
Zejména Millie měla obrovský problém s Němci vycházet. Nenáviděla je. Rodné zemi přičítá, a to zcela oprávněně, ztrátu nejen domova, ale hlavně ztrátu milované rodiny. Němce bere jako národ, který jí vzal úplně vše, který ji bolestně zradil a kterému se chce za každých okolností pomstít. Dlouho tápala a hledala rovnováhu, cestu, jak se vydat vstříc budoucnosti a nenechat se ochromit zkázonosnou minulostí.
Dojímala mě pomoc Davida přeživším, kteří se najednou stávají přítěží i pro Spojence. Přítěží, protože se nemají kam a za kým vrátit. Často jsou nemocní a psychicky zdeptaní. Nikdo si s nimi neví rady.
„Němci nám nikdy neodpustí, co nám udělali.“
– citace z knihy, str. 115 –
Na obálce knihy je poměrně odvážně napsáno „jeden z nejlepších historických románů roku 2021“. Nebudu se s nikým o tomto tvrzení přít. Za poslední roky vychází mnoho románů s tematikou z období válečných a poválečných let. Některé jsou naprostými skvosty, jiné spíše marným pokusem se na poměrně nosném tématu přiživit. Nakladatelství Jota však vydává kvalitní díla, a proto se čtenář určitě nemusí bát, že by výběrem této knihy šlápl vedle. Nicméně pro mne osobně byl styl vyprávění malinko těžkopádný, možná za to mohl překlad do češtiny. Popisy konkrétních událostí byly někdy zdlouhavější, než by bylo zdrávo. Avšak celkově je kniha zpracována kvalitně a co se autorce určitě podařilo, tak to byl um vylíčit pocity a emoce hlavních hrdinů do nejmenších detailů. Právě to se mi na díle líbilo asi nejvíc. Protože procítit v jednu chvíli něco tak zásadního jako je hněv, nevraživost, opovržení, nenávist a hned na to i schopnost odpuštění, je srdcervoucí.
Autor: Denisa Šimíčková