Tip na dárek: KÁVOVÁ EDICE PRO KNIHOMOLY – sleva 20 % jen do 22.11.

Amaryllis Fox: „To, co čteme v mládí, nás formuje mnohem víc než cokoli jiného.“

archiv revue
Amaryllis Fox ve svých fascinujících pamětech vypráví o výcviku a nasazení v nejelitnější tajné operační jednotce CIA, o osmi letech pronásledování nebezpečných mezinárodních teroristů v šestnácti zemích, o manželství i narození první dcery během doby, kdy stále pracovala v utajení
Kniha Život v utajení – Příběh agentky CIA, kterou vydává Nakladatelský dům GRADA, je výjimečnou výpovědí o životě zasvěceném službě, o vášni a o téměř nepochopitelné odvaze. Vypráví také intimní, syrový a spletitý příběh o manželství a mateřství.

Jak se mladá žena může ocitnout v temné místnosti v Pákistánu, obklopena muži, kteří by ji mohli třeba i zabít?
Myslím si, že jedna z věcí týkajících se světa tajných služeb, kterou si mnozí lidé neuvědomují, je, jak jsou ve skutečnosti agenti v první linii mladí a jak nečekaný je jejich výběr. Mou motivací byla zpočátku touha podílet se alespoň malou měrou na snaze zabránit dalšímu teroristickému útoku po událostech ze září roku 2001. Prvotní motivace se vyvíjela a později jsem usilovala o pochopení našich nepřátel a hledání cesty k míru. O této cestě vyprávím i ve své knize.

Kde se ve vás vzala ta odvaha? Neměla jste obavy o svůj život?
Než se mi narodila dcera, měla jsem pocit neohroženosti, podobně jako spousta jiných mladých lidí. Chtěla jsem být užitečná a vlastně jsem o rizicích nepřemýšlela tak intenzivně jako později, až jsem se stala matkou. Dělat nebezpečnou práci, když jste rodič, je mnohem obtížnější, protože už si uvědomujete, o co všechno můžete přijít. Ale zároveň jsem díky tomu byla i lepší agentkou, protože jsem poprvé skutečně chápala, co je v sázce pro matky a jejich rodiny na všech stranách tohoto konfliktu.

Proč jste se o svém životě rozhodla napsat knihu?
Ze státních služeb jsem odešla před deseti lety a nikdy jsem si nemyslela, že bych napsala knihu. Teprve v posledních pár letech mě napadlo, že by to mohlo být užitečné, jelikož jsem sledovala, jak ztrácíme schopnost spolu mluvit, dokonce i v domácím prostředí. V době, kdy jsem bojovala ve válce proti terorismu, jsem se naučila, jak praktické a důležité je naslouchat nepřátelům, a napadlo mě, že když zveřejním svůj příběh, možná to alespoň trochu pomůže a motivuje čtenáře k tomu, aby i ve vlastním životě hledali cesty, jak naslouchat lidem, s nimiž se neshodnou.

Vyslýchala jste zadržené a vyjednávala s překupníky na mezinárodním černém trhu o nákupech chemických a biologických zbraní, aby se nedostaly do rukou teroristů. Prozradíte nám o tom něco více?
Ano, tato práce je v mnoha ohledech velmi vzrušující a nebezpečná. Pro mě to byl nejen boj fyzický, ale do stejné míry i intelektuální a emocionální, kvůli nutnosti ponořit se do vnímání světa nepřítele, abych našla způsob, jak mu zabránit v dalším útoku. V době mého působení v tajných službách se využívala spousta tradičních špionážních technik, od nichž už se v dnešním technologickém světě upustilo, ale rozhodně byly zdrojem mnoha úžasných dobrodružství. Ale detaily o těchto příbězích si musíte přečíst v knize!

Čemu jste se věnovala po ukončení aktivní kariéry u CIA a co děláte za práci dnes?
Dnes jsem žurnalistkou a spisovatelkou a zaměřuji se na vyprávění lidských příběhů na pozadí globálních konfliktů. Nedávno jsem pro televizní stanici Netflix připravovala dokumentární seriál The Business of Drugs, který zkoumá skutečný dopad na lidi zasažené tímto konfliktem. Rovněž se věnuji dobročinné práci v místní komunitě, kde se snažím uplatnit svou schopnost řešit konflikty v oblastech, které jsou blíže mému domovu.

Kdy a jak jste se seznámila se svým manželem, Bobbym Kennedym III? Zahrnula jste do knihy vyprávění o své rodině?
S manželem jsem se seznámila dlouho po odchodu ze státních služeb, takže ne, tyto příběhy v knize nenajdete. Vážím si našeho poklidného rodinného života. Díky tomu, jaké jsem měla zaměstnání, když mi bylo něco přes dvacet, možná teď mnohem víc oceňuji ty obyčejné příjemné věci, které zažívám doma s rodinou, kterou miluji.

Dáte svou knihu jednou přečíst své dceři? Ví o vaší práci u CIA?
Dcera zná základní informace. Většinou mluvíme o tom, že každá z nás má své jedinečné poslání a potřebu pomáhat, a jak si může lépe uvědomit, čím může být společnosti prospěšná. Má moc ráda zvířata, takže pomáhá jako dobrovolnice v útulcích pro zvířata a snaží se zvyšovat povědomí o právech zvířat.

Chystáte se napsat nějakou další knihu?
Právě dokončuji román pro mladé – první díl série. Myslím si, že to, co čteme v mládí, nás formuje mnohem víc než cokoli jiného. Až dnešní děti dospějí, budou se muset vypořádat s nesmírně komplexní řadou výzev, a já doufám, že mé knihy sehrají alespoň malou roli a dodají jim sílu chránit svět, který brzy zdědí.

Text: Kateřina Žídková
Foto: Jesse Stone
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty

Život v utajení

2.5 2
od 127
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Možná jste o Abhejali Bernardové dosud neslyšeli, a my bychom to rádi napravili. Tahle inspirující žena jako desátý člověk na světě dokončila výzvu „Oceans Seven“. Je první člověk pocházející ze země bez moře, každou přeplavbu navíc zvládla na první pokus. Pracuje jako překladatelka a šéfka nakladatelství Madal Bal. Je také mistryní ČR v běhu na 100 km a 24 h, od 18 let se věnuje meditaci. O svých výpravách nejen po světě, ale hlavně do vlastního nitra, napsala knihu Dokud voda neskončí. Nedávno vyšla i audiokniha, kterou namluvila Tereza Bebarová.
V sobotu 16. listopadu jste se mohli v Ostravě setkat s Karin Krajčo Babinskou, autorkou knižní novinky Čarodějky, která se konala v DOMĚ KNIHY KNIHCENTRUM.cz. Autorku doprovodil Richard Krajčo.
„Manžel je Nebesy. Žena je Zemí. Manžel je sluncem, což jej činí stálým, jako je ona jasná koule. Žena je měsícem, ubývajícím a mizejícím, ale nevyhnutelně slabým. Nebesa jsou uctívána na obloze nad námi, země je dole, špinavá a šlape se po ní.“ – citace z knihy, str. 196 –