Na Zanzibaru jsem měla možnost strávit nezapomenutelné chvíle s lidmi z vesničky Uroa. Ač žije většina z nich pouze v chatrčích uplácaných z hlíny nebo palmových listů, bez přívodu elektřiny, vody (pitnou vodu čerpají z vesnické studny) a sociálního zařízení, nepotkáte tu člověka, který by se mračil nebo vás nepozdravil veselým zvoláním „jambo“ (rozuměj Ahoj). Když projíždíte místní krajinou, máte pocit, že se zastavil čas někde ve středověku. Těmto lidem však přesto máme co závidět. Neznají stres z nedostatku času, neví, co je to pracovní vypětí, závist, dokonce neznají pojmy jako jsou xenofobie či terorismus a netuší, co znamená náboženská nesnášenlivost. Doufejme, že jim tato „pozitivní“ neznalost ještě dlouho vydrží.
Zanzibar jsem navštívila již podruhé, a v rámci své druhé návštěvy jsem se rozhodla udělat místním dětem radost a obdarovat je alespoň malými dárky. Proto jsme společně s kolegy z Domu knihy Ostrava uspořádali sbírku, ve které jsme nastřádali poměrně značné množství nejrůznějších knížek pro děti, dále leporela, omalovánky, pexesa, samolepky, propisky, pastelky, fixy, zápisníčky, sešity, plyšáky, píšťalky (tolik důležité pro nejoblíbenější aktivitu místních chlapců, a tou je hraní fotbalu), vytvořili jsme rovněž placky a magnetky s dětskými motivy a logem naší společnosti, které si děti ihned připnuly na svůj školní úbor, popřípadě aktovky. Do sbírky se zapojilo také Oddělení pro děti a mládež Knihovny města Ostravy, které jsme v rámci naší dlouholeté dobré spolupráce v této věci oslovili.
Sbírka byla předána místní základní škole ve vesnici Uroa. Děti byly dárky doslova uchváceny. Tyto drobnosti vykouzlily na jejich tvářích nepředstíranou radost, pro nás naprosto nepochopitelnou. Ihned zkoušely všemožné barvičky pastelek. Mnohé z barev vůbec neuměly označit, jelikož je neznaly. Ptaly se, co jsou to v těch omalovánkách a knížkách za podivné obrázky. A tak se dozvěděly, co je sněhulák, že v nějaké daleké Evropě bývají tuhé zimy a že během té zimy padá bílý prášek, jež se nazývá sníh a z něj se ten bílý panák staví. Udivovaly se nad obrázky jelena, srnky, divokého prasete, krocana a dalších pro ně „podivných zvířátek“. Nadšení jim z očiček jen sršelo. Radost byla značná i ze strany učitelů a rodičů. Rodiče do školy přicházeli postupně na základě zvěstí, že tam nějaká bílá Evropanka rozdává dětem pěkné věci a sladkosti. A protože jsou Afričané velice srdeční a pohostinní, byla jsem několika rodiči pozvána na večeři k nim domů. S díky jsem odmítala, jelikož by ani nebylo v mých silách všechny hostitele obejít. Za odměnu mi na rozloučenou děti zazpívaly národní písničky.
Některé dárky učitelé „zabavili“ s tím, že je budou v průběhu školního roku dávat těm dětem, které se budou hezky chovat a které budou ve vyučování aktivní. Věřím, že následující rok budou svěřenci svým učitelkám dělat jen samou radost 😊. Co pro nás může vypadat zvláštně je, že ačkoliv postrádají ve školách základní učební pomůcky, tak děti chodí do škol upravené ve školních uniformách se sněhově bílými košilemi. Základní školní docházka je na ostrově zákonem povinná. Děti z pobřeží školu navštěvují pravidelně, jelikož jejich rodiče mají mnohem lepší podmínky zajistit jim obživu (ryby a další mořské plody, velké množství ovocných stromů) než ti, jež žijí ve vnitrozemí. Tam děti místo pravidelného docházení do školy pomáhají rodičům na polích.
Základní a střední škola Uroa
Zanzibar jsem navštívila spolu se svou maminkou, zdravotní sestřičkou. Ta naopak, po minulých zkušenostech z návštěvy místní porodnice, dala dohromady základní zdravotnický materiál jako jsou obvazy, rtuťové i digitální teploměry, injekční stříkačky a jehly, náplasti, tabletky a kapky proti bolesti aj., jež jsou u nás volně dostupné, ale pro zdejší zdravotní personál představují nedostatkové zboží. Původní budova porodnice byla krásně opravena. Oběma se nám tedy objevil úsměv na rtech. Ten nám zmizel poté, co jsme se od právě procházejícího mladíka dozvěděly, že nemocnice byla z této nově krásné opravené budovy přestěhována nedaleko. „Novou“ porodnici jsme navštívily a nevěřily vlastním očím. Porodnice se nacházela v mnohem horších podmínkách než ta před třemi lety při naší první návštěvě. Se značným zklamáním a smutkem jsme přítomným maminkám rozdaly alespoň roztomilé ponožky a několik bryndáčků pro jejich miminka. O maminky, které v místní porodnici rodí, se nestarají zdravotní sestřičky, ale řádové sestry. Doktor zde dojíždí jednou za tři týdny. Vděčnost řádových sester a maminek za tyto „dary“ byla nepopsatelná.
Text a foto: Denisa Illíková
