Nejnovějším románem Dešťová hůl, který zvítězil v anketě Lidových novin jako Kniha roku 2016, završuje jeden z nejúspěšnějších českých spisovatelů svou venkovskou trilogii morálního neklidu.
O knize si spolu s moderátorem povídali na veletrhu Svět knihy 2017 v Praze.
Vítám tady toho, na kterého jste se všichni přišli podívat a poslechnout si ho. Spisovatele Jiřího Hájíčka.
Kdybych měl Jirku představit, tak bych neříkal jeho životopisné údaje, protože to všichni znáte.
Z mého pohledu je Jiří Hájíček autorem zcela výjimečným, protože se mu v posledních letech daří to, co se stává velmi zřídka, a to propojit zájem čtenářů s kritickou odezvou. Tzn., že autor, kterého mají rádi čtenáři je velmi ctěn a chválen kritikou, a to až do té míry, že letos nebyl nominován na cenu Magnesia Litera právě proto, že by ji dostal.
Proto se ho porota rozhodla vyřadit.
Nebyl nominován, tak je tady dnes mezi námi.
Na začátek bych poprosil Jiřího, jestli by nepřečetl část z knihy, kvůli které tady jsme, a to je
Tahle kniha vyšla v říjnu loňského roku, a kdo jste jí četli, tak víte, že to je zase takové vesnické téma.
Já prostě ty čtenáře do jižních Čech dotáhnu, i kdyby nechtěli.
Tentokrát to je do Českých Budějovic a na Vodňanská Blata, což je moje srdeční krajina.
A kromě fiktivních postav jsou v románu i dvě skutečné postavy. Já o tom vždy mluvím na autorských čteních. Je tam jedna současná postava, to je můj kamarád spisovatel David Žák a pak tam je mýtická historická postava z Vodňanských Blat a to je Vít Fučík Kudlička.
Když se zastavil před lešickým stavením, nechtělo se mu tam vůbec jít. Reflektory vrhaly ostré světlo přímo do nachýleného křídla vraku. Na zašlých prknech svítil velký bílý kosočtverec se svislou čárou uprostřed.
Prošel do dvora. S Bohunou se srazil na prahu, ještě, než stačil zaklepat.
„Tys vážně přijel?“
Pletený svetr byl zřejmě pánský, větší tak o 2 čísla. Visel na ní, ve tváři se mu zdála strhaná, bledá.
Oči přivřené únavou.
„To je trapný, ne?“ řekl Zbyněk místo pozdravu.
"Víš kdo to udělal?" zakroutila hlavou.
„To je úroveň, opravdu.“ obrátil Zbyněk oči v sloup.
"Máš savo nebo acetonový ředidlo?"
Nic neříkala a pozorovala ho, jak se pomalu vrací k vratům, ale nevyšel ze dvora.
Zastavil se a vrazil ruce do kapes bundy, jako by tu malůvku zvenku už podruhé nechtěl vidět.
„Vykašli se na to a pojď si dát čaj“ řekla Bohuna.
„Zítra za světla s tím něco uděláme.“
Ještě chvíli Zbyněk stál zády k ní a pak se najednou rozběhl proti vratům a prudkým výpadem pravé nohy vrazil do jejich levého křídla. Pod podrážkou zapraštěla prkna, vrata se vylomila z dolního pantu a s žuchnutím dopadla počmáranou stranou na příjezdovou cestu. Kolem se zvedlo trochu prachu.
„Ty vole“ ujelo Bohuně.
Oči měla najednou doširoka otevřené. Otočil se k ní, dech se mu zklidňoval.
„Lepší, než by to na něho spadlo, ne?“.
Ještě, než dám prostor vám a vašim dotazům, tak bych chtěl upozornit na to, že v těchto dnech vychází audiokniha Dešťová hůl, kterou načetl Martin Peklár.
Ty jsi říkal, že čtenáře dotáhneš do Českých Budějovic. Neděje se to? Vím, že když Katka Tučková vydala Žítkovské bohyně, tak se začaly pořádat zájezdy na Žítkovou.
No, trošku ta literární turistika funguje. Lidé, kteří se chtějí podívat na Temelín a chtějí vidět vesnice kolem něj, které už tam nejsou, tak si přivezou román Rybí krev a já je vezmu na ta místa, na zarostlé pláně, kde nic nevidí. Naproti jsou Temelínské věže, kde přijdou a jsou spokojení.
Jednou za mnou dokonce přijelo celé gymnázium z Prahy.
A teď teda k románu Dešťová hůl.
Občas za mnou přijde někdo a chce, abych ho vzal do kavárny Chat Noir na náměstí v Budějovicích, protože tam se odehrávají některé scény z románu.Takže to jsou důsledky. Mám rád, když jsou v textu skutečná místa a není tam nic fiktivního.
Z vašich knih je opravdu znát, že máte rád jižní Čechy. Já jsem se chtěla zeptat, jestli máte nějaký vztah k Týně nad Vltavou?
V Týně jsem bydlel 25 let a mám tam dodnes spoustu kamarádů. Chodili tam i studenti z Bechyně, takže Týn nad Vltavou a Bechyně byla taková dvě propojená místa.
Na paní Čechovou, která nás učila litearturu a němčinu, vzpomínám moc rád. Je to asi 2 roky, co zemřela. Zemřel už i její manžel, což byl velice zajímavý člověk. Miloš Čech, přezdívaný Majka. Byl písničkář a hudebník, i když celý život pracoval v lese a vyráběl pro děti dřevěné píšťaly. Když byl mladý, tak se staral v Bechyni o místní kovárnu. Bylo to v době, kdy tam studoval Karel Kryl. A já jsem s Majkou Čechem zažil jeho návštěvu, když tam uspořádal veřejný koncert. Byl to úžasnej člověk.
Můžete nám něco říct o Kudličkovi?
Na čteních zjišťuji, že čtenáři a čtenářky si myslí, že Kudlička je fiktivní postava. Ale ona je skutečná. Vít Fučík Kudlička zemřel na konci 18.století. Pobýval na samotě. Původně byl řezbář a pořád u sebe nosil nůž, kudličku, a proto se mu tak přezdívalo. Podle legend, co se tradují, si zhotovoval různá křídla.
Dokonce měl i zvláštní létací oblek, který byl opatřen prasečími měchýři naplněnými bahenním vzduchem, které ho měly nadnášet. Jednou se doplachtil až do Vodňan, kde přistál na štítu židovské synagogy. Což mohou být jen mýty, ale s jistotou víme, že se létat pokoušel a několikrát se šíleně namlátil. Zajímavé je, že s létáním začal až po čtyřicítce. Byl to muž, který hledal křídla. Co se dochovalo opravdu, tak ve Vodňanském muzeu je originál listiny- předvolání k apelačnímu soudu, kdy Kudličku předvolali, protože měl problémy s faráři a církví. Farářovi se nelíbilo, že chtěl lítat, proto si ho předvolal na faru. Takže máme doloženo, že Vít Fučík Kudlička měl opletačky s létáním.
Chtěla jsem se zeptat, kdo nebo co vás inpsiruje k výběru tak netradičních témat?
Moje témata se vždy nějak dotýkají. Třeba román Zloději zelených koní je založen na mé osobní zkušenosti. Loni byl natočený film podle knihy. To je jedno bizarní téma. Pak samozřejmě se mě to vždy nějak dotýkalo. Třeba Selský baroko a věci z 50. let, které se tam staly, tak to je příběh ze strany rodiny mého tatínka. Pak Rybí krev, to je příběh trochu mojí maminky. Protože ona pochází z vesnice u Vltavy a tam jsem vyrůstal. To je ta vesnice, která byla z poloviny zaplavena Vltavou. Já si témata ani moc nevymýšlím. Tím, že se mě ty věci dotýkají, tak se rozhodnu o nich napsat. Vždy o tom tématu dlouho přemýšlím a pak, když se mi zdá, že to stojí za to věnovat tomu delší dobu, tak o tom napíšu.
Chtěla jsem se zeptat, jestli je Dešťová hůl závěrečný díl trilogie. Někteří novináři píšou, že Selský baroko, Rybí krev, Dešťová hůl, je trilogie, tak jestli máme čekat 4. díl a bude to tetralogie?
Anotace na obálce je udělaná samozřejmě dodatečně. Když jsem kdysi psal Selský baroko, tak jsem samozřejmě neměl v hlavě další dva romány. Ono se tak samo nabídlo propojení těch knih. Tím tématem a vesnickým prostředím. Proto je v anotaci románu použit termín trilogie, ale nebyl to záměr. Myslím si, že to tetralogie nebude.
Text a foto: Lucie Toušová
Stalo se snad poprvé, že se tady sešlo tolik lidí. Nebo aspoň si nepamatuju literární pořad, kdy by bylo tak silné zastoupení v konkurenci, která tady na veletrhu je.
Kdybych měl Jirku představit, tak bych neříkal jeho životopisné údaje, protože to všichni znáte. Z mého pohledu je Jiří Hájíček autorem zcela výjimečným, protože se mu v posledních letech daří to, co se stává velmi zřídka, a to propojit zájem čtenářů s kritickou odezvou. Tzn., že autor, kterého mají rádi čtenáři je velmi ctěn a chválen kritikou, a to až do té míry, že letos nebyl nominován na cenu Magnesia Litera právě proto, že by ji dostal.
Proto se ho porota rozhodla vyřadit.
Nebyl nominován, tak je tady dnes mezi námi.
Na začátek bych poprosil Jiřího, jestli by nepřečetl část z knihy, kvůli které tady jsme, a to je
Tahle kniha vyšla v říjnu loňského roku, a kdo jste jí četli, tak víte, že to je zase takové vesnické téma.
Já prostě ty čtenáře do jižních Čech dotáhnu, i kdyby nechtěli.
Tentokrát to je do Českých Budějovic a na Vodňanská Blata, což je moje srdeční krajina.
A kromě fiktivních postav jsou v románu i dvě skutečné postavy. Já o tom vždy mluvím na autorských čteních. Je tam jedna současná postava, to je můj kamarád spisovatel David Žák a pak tam je mýtická historická postava z Vodňanských Blat a to je Vít Fučík Kudlička.
Přečtu vám krátký úryvek.
Krajinu na Blatech Zbyněk zastihl už za soumraku. Za volantem si vzpomněl, co mu posledně řekla Bohuna. „Tak jsi konečně šťastnej, když teď máš manželku a byt jako z katalogu?“
V prudké zatáčce úzké okresní silnice musel jet skoro krokem. Ve světle reflektoru na okamžik uviděl dlouhé pruhy mlhy levitující nízko nad slehlou trávou. Projížděl kolem rybníka, najednou před sebe neviděl ani na 5 metrů. Ten křehký pocit bezpečí někde v hrudi, který mu dávali lehce nasvícená palubní deska a nenucené švitoření z rádia, byl najednou zpochybněn. Zbyněk se otřásl chladem, i když po 20 minutách jízdy už bylo auto příjemně vytopeno. Krajinu na Blatech Zbyněk zastihl už za soumraku. Za volantem si vzpomněl, co mu posledně řekla Bohuna. „Tak jsi konečně šťastnej, když teď máš manželku a byt jako z katalogu?“
Když se zastavil před lešickým stavením, nechtělo se mu tam vůbec jít. Reflektory vrhaly ostré světlo přímo do nachýleného křídla vraku. Na zašlých prknech svítil velký bílý kosočtverec se svislou čárou uprostřed.
Prošel do dvora. S Bohunou se srazil na prahu, ještě, než stačil zaklepat.
„Tys vážně přijel?“
Pletený svetr byl zřejmě pánský, větší tak o 2 čísla. Visel na ní, ve tváři se mu zdála strhaná, bledá.
Oči přivřené únavou.
„To je trapný, ne?“ řekl Zbyněk místo pozdravu.
"Víš kdo to udělal?" zakroutila hlavou.
„To je úroveň, opravdu.“ obrátil Zbyněk oči v sloup.
"Máš savo nebo acetonový ředidlo?"
Nic neříkala a pozorovala ho, jak se pomalu vrací k vratům, ale nevyšel ze dvora.
Zastavil se a vrazil ruce do kapes bundy, jako by tu malůvku zvenku už podruhé nechtěl vidět.
„Vykašli se na to a pojď si dát čaj“ řekla Bohuna.
„Zítra za světla s tím něco uděláme.“
Ještě chvíli Zbyněk stál zády k ní a pak se najednou rozběhl proti vratům a prudkým výpadem pravé nohy vrazil do jejich levého křídla. Pod podrážkou zapraštěla prkna, vrata se vylomila z dolního pantu a s žuchnutím dopadla počmáranou stranou na příjezdovou cestu. Kolem se zvedlo trochu prachu.
„Ty vole“ ujelo Bohuně.
Oči měla najednou doširoka otevřené. Otočil se k ní, dech se mu zklidňoval.
„Lepší, než by to na něho spadlo, ne?“.
Ještě, než dám prostor vám a vašim dotazům, tak bych chtěl upozornit na to, že v těchto dnech vychází audiokniha Dešťová hůl, kterou načetl Martin Peklár.
Ty jsi říkal, že čtenáře dotáhneš do Českých Budějovic. Neděje se to? Vím, že když Katka Tučková vydala Žítkovské bohyně, tak se začaly pořádat zájezdy na Žítkovou.
No, trošku ta literární turistika funguje. Lidé, kteří se chtějí podívat na Temelín a chtějí vidět vesnice kolem něj, které už tam nejsou, tak si přivezou román Rybí krev a já je vezmu na ta místa, na zarostlé pláně, kde nic nevidí. Naproti jsou Temelínské věže, kde přijdou a jsou spokojení.
Jednou za mnou dokonce přijelo celé gymnázium z Prahy.
A teď teda k románu Dešťová hůl.
Občas za mnou přijde někdo a chce, abych ho vzal do kavárny Chat Noir na náměstí v Budějovicích, protože tam se odehrávají některé scény z románu.Takže to jsou důsledky. Mám rád, když jsou v textu skutečná místa a není tam nic fiktivního.
Z vašich knih je opravdu znát, že máte rád jižní Čechy. Já jsem se chtěla zeptat, jestli máte nějaký vztah k Týně nad Vltavou?
V Týně jsem bydlel 25 let a mám tam dodnes spoustu kamarádů. Chodili tam i studenti z Bechyně, takže Týn nad Vltavou a Bechyně byla taková dvě propojená místa.
Na paní Čechovou, která nás učila litearturu a němčinu, vzpomínám moc rád. Je to asi 2 roky, co zemřela. Zemřel už i její manžel, což byl velice zajímavý člověk. Miloš Čech, přezdívaný Majka. Byl písničkář a hudebník, i když celý život pracoval v lese a vyráběl pro děti dřevěné píšťaly. Když byl mladý, tak se staral v Bechyni o místní kovárnu. Bylo to v době, kdy tam studoval Karel Kryl. A já jsem s Majkou Čechem zažil jeho návštěvu, když tam uspořádal veřejný koncert. Byl to úžasnej člověk.
Můžete nám něco říct o Kudličkovi?
Na čteních zjišťuji, že čtenáři a čtenářky si myslí, že Kudlička je fiktivní postava. Ale ona je skutečná. Vít Fučík Kudlička zemřel na konci 18.století. Pobýval na samotě. Původně byl řezbář a pořád u sebe nosil nůž, kudličku, a proto se mu tak přezdívalo. Podle legend, co se tradují, si zhotovoval různá křídla.
Dokonce měl i zvláštní létací oblek, který byl opatřen prasečími měchýři naplněnými bahenním vzduchem, které ho měly nadnášet. Jednou se doplachtil až do Vodňan, kde přistál na štítu židovské synagogy. Což mohou být jen mýty, ale s jistotou víme, že se létat pokoušel a několikrát se šíleně namlátil. Zajímavé je, že s létáním začal až po čtyřicítce. Byl to muž, který hledal křídla. Co se dochovalo opravdu, tak ve Vodňanském muzeu je originál listiny- předvolání k apelačnímu soudu, kdy Kudličku předvolali, protože měl problémy s faráři a církví. Farářovi se nelíbilo, že chtěl lítat, proto si ho předvolal na faru. Takže máme doloženo, že Vít Fučík Kudlička měl opletačky s létáním.
Chtěla jsem se zeptat, kdo nebo co vás inpsiruje k výběru tak netradičních témat?
Moje témata se vždy nějak dotýkají. Třeba román Zloději zelených koní je založen na mé osobní zkušenosti. Loni byl natočený film podle knihy. To je jedno bizarní téma. Pak samozřejmě se mě to vždy nějak dotýkalo. Třeba Selský baroko a věci z 50. let, které se tam staly, tak to je příběh ze strany rodiny mého tatínka. Pak Rybí krev, to je příběh trochu mojí maminky. Protože ona pochází z vesnice u Vltavy a tam jsem vyrůstal. To je ta vesnice, která byla z poloviny zaplavena Vltavou. Já si témata ani moc nevymýšlím. Tím, že se mě ty věci dotýkají, tak se rozhodnu o nich napsat. Vždy o tom tématu dlouho přemýšlím a pak, když se mi zdá, že to stojí za to věnovat tomu delší dobu, tak o tom napíšu.
Chtěla jsem se zeptat, jestli je Dešťová hůl závěrečný díl trilogie. Někteří novináři píšou, že Selský baroko, Rybí krev, Dešťová hůl, je trilogie, tak jestli máme čekat 4. díl a bude to tetralogie?
Anotace na obálce je udělaná samozřejmě dodatečně. Když jsem kdysi psal Selský baroko, tak jsem samozřejmě neměl v hlavě další dva romány. Ono se tak samo nabídlo propojení těch knih. Tím tématem a vesnickým prostředím. Proto je v anotaci románu použit termín trilogie, ale nebyl to záměr. Myslím si, že to tetralogie nebude.
Text a foto: Lucie Toušová
