Anotace ke knize nám říká: Už odmalička Majki slýchával, že je, jiný‘, výjimečný jedinec. Jaký tedy Majki je a v čem konkrétně je výjimečný?
Majki je zvláštní druh zejména v tom, že je pro dnešní svět skutečným zjevením v podobě polyhistora – člověka se znalostmi a zkušenostmi z mnoha rozličných oborů. K tomu přidejme mnoha dobrodružstvími nabitý život, který prožil prací i podnikáním na třech různých kontinentech a hned tu máme skutečně výjimečnou postavu co do síly charakteru, širokého spektra znalostí a také nepřeberného množství neuvěřitelných zážitků a zkušeností. Majki je navíc i mužem činu a před nikým a ničím se v honbě za svými sny nezastaví. Cokoliv si usmyslí, v reálu uskuteční. S Majkim po svém boku byste mohli i vy ve svém životě dokázat prakticky cokoliv, co vás napadne. Ptáte se, jak je to možné? Pak vám nezbývá nic jiného než se nechat unést na vlnách jeho opravdového příběhu.
Cirkus Karanténa je vaše první kniha. Co vás přimělo ji napsat?
Pro lepší pochopení se vrátím na začátek svého vlastního příběhu. Už jako malý kluk jsem se vždy před spaním a vlastně i často během dne ztrácel uvnitř své hlavy plné smyšlených příběhů. V míře vrchovaté jsem si užíval všechny ty fantazie, které mi jako nezbední mravenci probíhaly hlavou sem a tam. Vždy jsem se těšil na ty chvíle, kdy budu sám doma, natáhnu se do vany a tu až po okraj naplním vodou. Pak jsem zhasnul světlo a napojil se hluboko na svůj vnitřní svět a přes něj i na celý vesmír a jeho nekonečnou svobodu. V tomhle stavu jsem se vždy cítil bezpečně a neporazitelně. Tyhle fantazie mi zůstaly dodnes a ve spojení s neortodoxním stylem života vedla cestička k napsání mé první knihy už jen velmi kraťoučká. Stačilo k tomu přidat ještě pár ran osudu ve spojení s náhlou inspirací, které společně daly vzniknout mému literárnímu debutu. K srdci jsem si v tomto ohledu vzal slova jednoho ze zakladatelů americké demokracie Benjamina Franklina, který kdysi řekl: „Buď napiš něco, co stojí za přečtení, nebo udělej něco, co stojí za napsání.“. Aby se tak stalo, stačilo se jen opět uvelebit do vany, tu až po okraj naplnit vodou, klepnout po vypínači a v potemnělé koupelně vzít do ruky telefon a psát a psát a psát. Psal jsem ve dne i po nocích. Psal jsem vášnivě a s odhodláním tak opojným, že jsem si po pár dnech slíbil, že napíšu román, jaký svět ještě neviděl.
Do knihy jste ukryl mezi řádky jeden milion korun. Ten připadne nejchytřejšímu čtenáři, který jako první správně zodpoví všechny otázky. Jak vás to napadlo a jaká jsou pravidla hry?
Tohle je zajímavá příhoda a často se mě na ni lidé ptají. Je to skutečně poprvé na celém světě kdy někoho napadlo ukrýt peněžní výhru mezi řádky v knize. A jak jsem na to přišel? Stalo se to tak, že jsem poslouchal podcast o úspěšném českém projektu vyrábějícím deskové hry, který získal značné finanční prostředky od přispěvatelů na jedné americké crowdfoundingové platformě. Vtom se v mé mysli jako blesk z čistého nebe zrodila myšlenka na spojení četby a soutěže o 1 000 000 Kč. Pravidla jsou jednoduchá. Nejchytřejší ze čtenářů, který nejrychleji zodpoví všech 23 otázek, si odnese domů hlavní výhru.
V knize jste se postavil proti elitám, které údajně ovládají tento svět a chtějí si ho podmanit. Máte pro svá tvrzení nějaké důkazy, například pro takové čtenáře, kteří by vás chtěli označit za konspirátora?
Celý život si kladu jednu zásadní otázku:„Komu současný stav vyhovuje?“. Dnešní člověk žije v době obrovské informovanosti. Zároveň je však mezi lidmi i velice nízká znalost. Vše se přesunulo do krátkých sdělení, nad nimiž přemýšlí jen hrstka lidí, která si informace ověřuje i z jiných zdrojů. A zbytek populace tyto informace jen bez rozmyslu konzumuje a reprodukuje dál do společnosti. Proto jsou také mezi námi zakotvena paradigmata a klišé, nad nimiž při hlubším zamyšlení často zůstává rozum stát. A aby toho nebylo málo, stávají se tato zlidovělá pravidla všeobecnými normami. Proto lidé tak rádi používají ve svých sděleních, že je něco „normální“. A s tím se já jako věčný vyzyvatel status quo nemohu a nechci smířit, proto jsem napsal román Cirkus Karanténa, kde si mnohá z těch takzvaně normálních tvrzení beru na paškál.
Jak dlouho jste se věnoval psaní knihy?
Napsat skoro 400stránkový román je šílená disciplína a spoustu lidí odradí ta nepředstavitelná časová náročnost. Znát na začátku veškeré peripetie, které na mě v průběhu psaní čekaly, tak zcela otevřeně nevím, zda bych tu dnes odpovídal na vaše dotazy. Nakonec si obrázek udělejte sami. Psaní mi zabralo 7 měsíců každodenního úsilí včetně víkendů a letních prázdnin. Celkově trvalo déle než 3 000 hodin román dokončit.
Čemu jste se věnoval, než jste se pustil do psaní své prvotiny?
Naposledy jsem dělal poradenství firmám, které chtěly uspět na vzdálených trzích, především v USA. Když přišla první vlna pandemie, ocitnul jsem se v situaci mně neznámé – uzavřený na jednom místě, bez možnosti vycestovat. Najednou jsem měl spoustu volného času a abych se z toho všeho nezbláznil, začal jsem psát.
Proč by si čtenáři vaši knihu měli přečíst?
Protože je to neskutečná jízda! Pokud ji čtenáři budou chtít absolvovat bezpečně, budou se muset hned od začátku přikurtovat bezpečnostními pásy a modlit se, ať jim neselžou brzdy. Garantuji čtenářům, že nikdy nic podobného nečetli. Jeden můj velice sečtělý kamarád knihu popsal slovy, že jde v moderním pojetí o kombinaci Jacka Kerouaca, Charlese Bukowského, Maxe Tuckera a Bohumila Hrabala. Nevím, jestli téhle kombinaci může nějaký smrtelník odolat. V knize se prolíná celá řada témat od cestování, politiky, spousty erotiky přes osobnostní růst až po hledání trvalé formy štěstí. Dalším pádným důvodem k obstarání si tohoto provokativního románu je i soutěž o 1000 000 Kč.
Byl jste zvyklý hodně cestovat po světě. Jak to máte dnes, tedy v době „covidové“?
Celý svůj dospělý život cestuji po světě a tato doba mé svobodné duši činí veliká příkoří. Byl to taky důvod, proč jsem knihu psal s vidinou její distribuce do zahraničí. Aktuálně už probíhá její překlad do angličtiny, což se přiznám, mě velmi vzrušuje. Číst svou knihu v cizím jazyce je nepopsatelný zážitek. Mám s touto knihou i jejími dalšími pokračováními velkolepé plány. Ostatně jak říká jedno lidové moudro:
„Není malých lidí, jen malých cílů.“
Text: Kateřina Žídková, foto: archiv Mike Jedinela
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
