Češi stále dávají přednost tištěným knihám, ale své místo si v knihovničkách mnohých „čtenářů“ našlo i mluvené slovo. O audioknihách jsme hovořili s hercem Jiřím Dvořákem, který je interpretem několika z nich.Jak vnímáte audioknihy ve vztahu ke knihám z hlediska čtenáře? Je to podle vás doplněk, nebo alternativa ke čtení?
Podle mého soudu kniha je kniha. Má svou vůni, váhu, barvu, tvar. Prostě zaměstnává všechny lidské smysly. Ale chápu, že pokrok je nezastavitelný, a tak přišla na trh její alternativa. A v této uspěchané době ji spousta lidí přivítá, protože třeba v autě se moc číst nedá. Alespoň se to nedoporučuje.
Takže proč ne?
Jaký máte vztah k audioknihám jako konzument? Posloucháte mluvené slovo?
Upřímně řečeno jsem ještě žádnou audioknihu neposlouchal, což je asi ostuda. Ale zatím jsem v tom autě nejel dostatečně daleko. Chystám se vozem do Paříže, takže na to brzy dojde. Jinak k mluvenému slovu mám velmi kladný vztah. Rád poslouchám rozhlasové hry a s dcerou třeba pohádky (pokud je sám nečtu). I když – tak mě napadá, že když jsme poslouchali Lišku Bystroušku s panem Högerem, byla to vlastně taková jedna z prvních audioknih.
Pokud posloucháte, kde a kdy nejraději a máte nějakou oblíbenou, kterou byste mohl doporučit?
Mluvené slovo rád poslouchám ve vaně. Tam mám pocit takové zvláštní nedotknutelnosti. Jako byste byli v nějakém teplém, příjemném bunkru…
Za poslední rok jste namluvil několik audioknih, dvě poslední knihy Michala Viewegha Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu a také krimi thriller Skála. Která vás nejvíce bavila, která vám byla nejbližší?
Nevím, jestli nejbližší, ale hodně zajímavá byla Mafie v Praze. Když jsem ji přečetl před natáčením (bylo to v zahraničí a bylo to na pláži), myslel jsem, že exploduju. Doslova jsem tu knihu odhodil asi dva metry od sebe a zachvátil mě úplně bezmocný vztek, protože jestliže je z té knihy pravda jen desetina, tak se pojďme odstěhovat na Aljašku a začít znovu bez všech těch popisovaných aktérů. Takže tahle kniha mě docela zasáhla.
Je v něčem čtení audioknihy specifické oproti jiným hereckým oborům? Vyžaduje audiokniha po herci něco speciálního? V čem je čtení audioknihy jiné a v čem stejné ve srovnání s filmem nebo divadlem?
Myslím, že určitě. Podle mě je načítání audioknihy pohyb po hraně mezi rozhlasovou hrou a četbou. Interpret hraje sám celý příběh, ale zároveň musí nechat prostor pro posluchače. Pro jeho fantazii. Pro jeho představivost. Nemůže mu to předložit jako film nebo jako dabing. Musí tam být prožitek, pravda, ale zároveň drobný, možná až těžko pojmenovatelný odstup. Takže číst audioknihu je jako napodobit chytrou horákyni. Oblečená neoblečená, přijít nepřijít, dar nedar… Upřímně řečeno, je to docelatěžká disciplína naší profese. Ale mě to
baví. Mám rád výzvy.
Jak se na natáčení audioknihy připravujete, čtete si knihu dopředu, nebo až během natáčení?
Když to jen trochu jde, snažím se knihu přečíst dopředu. Pochopit styl. Jak to pan autor myslel. Určit žánr. Rozhodnout se pro nějaký vnitřní rytmus. Pochopitelně je tam režisér, který tohle všechno hlídá, ale já rád chodím připravený a dialog s režisérem je pro mě zásadní. Nerad jen plním připomínky. Koneckonců, z reproduktorů bude slyšet můj hlas, takže je to něco jako můj podpis. Snažím se nezkazit někomu práci, se kterou se nadřel možná několik let.
Kdybyste si mohl sám vybrat, kterou knihu byste rád načetl?
Jejda, to je lehká otázka :-) Samozřejmě Malého prince, kterého miluju. Ale to nejde, protože namluvený už je. Pak Velký cirkus Pierra Clostermanna. A Největšího z pierotů Františka Kožíka. Ale toho by měl namluvit Vláďa Javorský. Nikdo lepší na Deburaua tady není. Alespoň podle mě.
Audioknihy načtené Jiřím Dvořákem najdete na Audiotéka.cz.
Text: Břetislav Hanzel
