Ve své memoárové knize píše jedna z bývalých vězeňkyň stalinistických gulagů o tom, že po propuštění měla takový strach z nového zatčení, až se nakonec rozhodla zničit všechnu samizdatovou literaturu, kterou měla doma sice dobře schovanou, ale kdo ví, zda by ji při případné domovní prohlídce nějaký iniciativní "tajný" nenašel. A pokračuje zhruba těmito slovy: "I kdyby mě ale měli znovu zavřít, Ginzburgovou si tady nechám! Tak, jak to dokázala ona, nikdo jiný tu hrůzu nepopsal lépe..." Co to bylo za knihu, kvůli níž neváhala tak riskovat? Šlo o Strmou cestu, v níž Jevgenija Semjonovna Ginzburgová vzpomíná na dlouhá léta, strávená v sovětských věznicích a pracovních lágrech.
Kniha zaujme již tím, že má téměř 700 stran textu, navíc svým obsahem připomínajícího fascinující thriller, který čtenáře zcela pohltí a nenechá jej vydechnout dřív, než dojde na poslední stránku. Hned úvodem je ovšem třeba zmínit, že autorka patřila ke generaci ideologických nadšenců, neochvějně věřících ve správnost směru, kterým se Rusko vydalo po bolševickém převratu roku 1917. V této souvislosti se dá říct, že známé přísloví o "revoluci, která požírá vlastní děti", se asi nejlépe hodí právě na dobu tzv. Velkého teroru let 1937-38, kdy se Stalin zbavoval nejen "staré gardy" (Bucharin, Zinověv, Kameněv...), ale prostřednictvím Ježova prováděl čistky stranických kádrů na všech úrovních.
V soukolí této vražedné mašinérie se ocitla i mladá zapálená komunistka Jevgenija Ginzburgová, jejíž děsivá anabáze začala smrtí Sergeje Kirova v roce 1934, kdy se o ni poprvé začala zajímat tajná policie. Po třech letech, vyplněných strachem, zoufalstvím a všemožným úsilím o dokázání své "pravověrnosti" a oddanosti straně skončila ve vyšetřovací vazbě, aby si poté u soudu vyslechla obvinění z "členství v trockistické teroristické skupině" a rozsudek 10 let přísné samovazby. Ten jí byl po dvou letech "zmírněn" na tábor nucených prací na Kolymě, což je oblast nejvýchodnějšího cípu Sibiře s mimořádně krutým klimatem.
Na začátku jsem citoval Agnessu Mironovovou a jsem přesvědčen, že její obdiv k literárnímu mistrovství Jevgenije Ginzburgové s ní bude sdílet každý, kdo si Strmou cestu přečte. Autorčina psychologická erudice, upřímnost, s níž se dělí se čtenáři i o ty nejtajnější myšlenky, dokonalý popis a brilantní analýza všeho, čím si prošla a co musela protrpět z ní dělá naprosto ojedinělé svědectví o době šíleného sociálně-politického experimentu, zvaného cesta k beztřídní komunistické společnosti. Za sebe mohu potvrdit, že lepší publikaci o strašlivém fenoménu jménem Gulag jsem dosud nečetl.
Zajisté, při četbě nám občas přijdou na mysl slova o "Božích mlýnech". Ano, Jevgenija Ginsburgová patřila k těm, kdo (byť v dobré víře) pomáhali roztáčet kola budoucích zločinů. Zároveň si ale uvědomujeme, že svou vinu mnohonásobně odpykala a fakticky si zaslouží úctu a obdiv. Její kniha je totiž mimo jiné i osobním pokáním za hříchy, strhující výpovědí o ztrátě mladických iluzí, o vystřízlivění z komunistické víry a uvědomění si známé pravdy, že ti, kdo chtějí vybudovat na zemi ráj, připraví svým bližním peklo.
Nad stránkami knihy neustále žasneme nad tím, jakými vskutku strmými cestami se osud Jevgenije Ginzburgové ubíral, s jakou hrůzostrašnou pravidelností se střídala období beznaděje a tušení blízké smrti (to když musela otrocky dřít v padesátistupňových mrazech v tajze) s chvílemi relativního oddechu (kdy byla odvelena na méně vysilující práci). Jednou přišité nálepky "nepřítel lidu" se již nemohla zbavit a vždy znovu se přesvědčovala o tom, že Sedmihlavého draka (jak nazývala Stalina) může ve vražedném běsnění zastavit snad jen jeho smrt...
Kniha Strmá cesta u nás poprvé vyšla v roce 1992 a je zřejmě beznadějně rozebrána. Proto je třeba vyslovit dík a uznání Karteziánskému nakladatelství, které nedávno přišlo s jejím novým vydáním. Čtenářská veřejnost by měla zpozornět a nenechat tak významnou literární událost bez povšimnutí!
Autor: Jan Hofírek
